Charles Eisenstein

Většina lidí prošla nějakým druhem iniciace. Tím myslím krizi, která klade odpor tomu, co jste dosud znali a čím jste byli. Ze sutin následného kolapsu se rodí nová duše do nového světa. Společnosti také mohou procházet iniciací. To je právě to čemu změna klimatu vystavuje současnou globální civilizaci. Změna klimatu není jen „problém“, který můžeme vyřešit z perspektivy současného vládnoucího světového názoru a s ním spojených souborů řešení; změna klimatu nás vyzývá, abychom rozvinuli nový příběh lidí a nový vztah k ostatnímu životu. Klíčovým prvkem této proměny je posun od geomechanického pohledu na svět ke světovému názoru, který do svého středu klade živou Zemi. Ve své poslední eseji jsem tvrdil, že krizi klimatu nemůžeme vyřešit tím způsobem, že příslušně nastavíme úroveň atmosférických plynů jako bychom si hráli se směsí vzduchu a paliva v dieselovém motoru. Živá Země může být zdravá spíš jen tehdy – ve skutečnosti může zůstat živá jen tehdy – pokud jsou její orgány a tkáně vitální. Těmito orgány a tkáněmi jsou lesy, půda, mokřady, korálové útesy, ryby, velryby, sloni, podmořské louky, mangrovové bažiny a všechny ostatní pozemské systémy a druhy. Pokud pokračujeme v jejich degradaci a ničení, pak i když snížíme emise uhlíku přes noc na nulu, Země bude stále umírat smrtí milionů řezných ran.

Je tomu tak proto, že je to život, který zajišťuje (udržuje) podmínky pro život prostřednictvím jen nejasně chápaných procesů, které jsou tak komplexní jako každá živá fyziologie. Vegetace produkuje těkavé sloučeniny, jež podporují formování mraků, které odrážejí sluneční světlo. Velká zvířata (megafauna) transportují dusík a fosfor napříč kontinenty a oceány a udržují tak uhlíkový cyklus. Lesy vytvářejí „biotickou pumpu“ nepolevujícího nízkého tlaku, která dovnitř kontinentů přináší déšť a udržuje zde vzorce atmosférického proudění. Velryby vynášejí z hloubky oceánu živiny pro výživu planktonu. Vlci kontroluji populaci jelenů, aby lesní podrost zůstal životaschopný, což umožňuje lépe absorbovat déšť a zabraňuje to šíření sucha a ohně. Bobři zpomalují postup vody ze země do moře, tlumí záplavy a modulují ukládání bahna v pobřežních vodách, aby se tam mohl rozvíjet život. Houbové mycelium spojuje dohromady ohromné oblasti v podobě nervové sítě, jež ve své složitosti překonává lidský mozek. Všechny tyto procesy se navzájem prolínají.

Ve své knize Climate – A New Story – uvádím, že mnoho poruch klimatu, které klademe za vinu skleníkovým plynům, ve skutečnosti pochází z rozpadu ekosystémů. Děje se to po tisíciletí: sucho a dezertifikace následuje všude, kde lidé vykáceli lesy a půdu vystavili erozi. Formulace „rozpad ekosystémů“ zní vědecky ve srovnání s tím, když řekneme „ubližování a zabíjení živých bytostí“. Ovšem z pohledu živé planety je to posledně uvedené vyjádření přesnější. Les není jen soubor živých stromů – on sám je živý. Půda není jen prostředí, v němž vyrůstá život; půda sama je živá. A stejně tak řeky, korálové útesy a moře. Zrovna tak jako je mnohem snazší degradovat, exploatovat a zabíjet člověka, když ho vidíme jako oběť, jako méně než člověka, tak je také snazší zabíjet pozemské bytosti, když je chápeme jako neživé a nevědomé. Holoseče, povrchové doly, odvodňování mokřadů, vylití ropy a tak dál jsou nevyhnutelné, pokud chápeme Zemi jako mrtvou věc, jako necitelnou instrumentální hromadu zdrojů. Naše příběhy jsou mocné. Když svět vidíme jako mrtvý, budeme ho zabíjet. A pokud ho nahlížíme jako živý, budeme se učit, jak sloužit jeho uzdravení.

Svět je ve skutečnosti živý. Není jen hostitelem života. Lesy, útesy a mokřady jsou jeho orgány. Vodstva jsou jeho krví. Půda je jeho kůží. Zvířata jsou jeho buňkami. Není to sice přesná analogie, ale závěr, který vyvolává je validní: že pokud tyto bytosti ztratí svou integritu celá planeta zemře. Nebudu se snažit téma živosti planety Země pojímat jako intelektuální záležitost, protože by to záviselo na tom jakou k tomu použiji definici života. Krom toho bych rád postoupil dál a řekl, že Země je také vnímavá, vědomá a inteligentní – což z vědeckého hlediska je nesnesitelné prohlášení. Takže namísto toho, abych se snažil toto tvrzení vyargumentovat, požádám skeptika, aby se bosý postavil na zem a cítil její pravdu. Věřím, že jakkoliv jste skeptičtí, jakkoliv se horlivě domníváte, že život je jen šťastná chemická náhoda, poháněná slepými fyzikálními silami, v každém člověku hoří tenký plamen vědomí, že Země, voda, půda, vzduch, slunce, mraky a vítr jsou živé a vědomé, že nás vnímají zároveň, když my vnímáme je.

Znám skeptika dobře, protože jím jsem. Zmocňuje se mě plíživá pochybnost když trávím mnoho času doma před obrazovkou televize, obklopen standardizovanými anorganickými předměty, které zrcadlí mrtvost modernistického konceptu světa. Nabádání spojit se bosý s živou zemí by určitě bylo nevhodné na akademické konferenci o klimatu nebo na setkání IPCC (Mezinárodního klimatického panelu). Příležitostně zde takovým událostem bývá dopřána chvíle v podobě na city hrající ceremonie anebo se vytasíme s domorodcem, který vzývá čtyři světové směry dřív než všichni vejdou do konferenčního sálu a dají se do práce – do zkoumání ekonomických údajů a grafů, modelů a projekcí, nákladů a benefitů. To, co je v tomto světě reálné jsou čísla. Takovéto prostředí – kvantitativních abstrakcí, stejně jako klimatizovaného vzduchu, stále stejného umělého světla, identických židlí a všudypřítomných pravých úhlů – zapuzuje jakýkoli život s výjimkou člověka. Příroda tu existuje jen jako reprezentace a Země se jeví živá pouze v teorii, ale pravděpodobně vůbec živá není.

To, co je považováno v těchto místech za reálné jsou čísla – jak ironické vzhledem k tomu, že čísla jsou kvintesencí abstrakce, redukcí mnohosti na jedno. Daty řízená mysl se snaží řešit problémy také pomocí čísel. Můj vnitřní počítačový maniak by rád vyřešil klimatickou krizi vyčíslením každé možné politiky a strategie podle její konečné uhlíkové stopy. Každému ekosystému, každé technologii, každému energetickému projektu bych přidělil hodnotu skleníkových plynů. Pak bych nařídil víc toho a méně toho druhého – cestování letadlem kompenzovat vysazováním stromů, ničení mokřadů v jednom místě vyvážit instalací solárních panelů v jiném místě –, abych tímto způsobem naplnil určitou bilanci skleníkových plynů. Aplikoval bych tedy metody a přístupy, které vycházejí z finančního účetnictví – peníze představují jiný způsob redukce mnohého na jedno.

Naneštěstí uhlíkový redukcionismus, tak jako peníze, přehlíží všechno to, co se nezdá mít vliv na tuto účetní rozvahu. Proto jsou dnes v klimatickém hnutí tradiční environmentální problémy jako je zachování habitatů zvířat a rostlin, záchrana velryb nebo čištění toxického odpadu pokládány za ztrátu času. „Zelený“ začalo znamenat „nízkouhlíkový“. Z hlediska živé planety je tohle ale ohromná chyba, protože přehlížené velryby, přehlížení vlci, bobři, motýli atd. patří k orgánům a tkáním, jež udržují celek Gai. Tím, že kilometry našeho cestování letadly kompenzujeme vysazováním stromů a uspokojování naší elektrické spotřeby zajišťujeme elektřinou ze solárních panelů se halíme do pláště „ekologicky přátelského chování“ a uklidňujeme tím své svědomí, zatímco tím ve skutečnosti zakrýváme přetrvávající škody, které vytváří náš současný způsob život. Nepřímo tím říkáme, že „udržitelnost“ znamená udržovat společnost v té podobě, jak ji známe, ale s nefosilními energetickými zdroji.

Tím nechci říct, že je v pořádku pokračovat ve spalování fosilních paliv jako obvykle. V reakci na můj poslední esej mě někteří lidé označili za popírače změny klimatu nebo za nástroj klimatických popíračů. To je přirozená reakce ve vysoce polarizovaném prostředí, v němž to první, co je aplikováno na každého člověka nebo na každý postoj je: „Na čí straně stojíš?“ Ve válečném prostředí každá informace, která není v souladu s příběhem naší strany, jakkoliv je pravdivá, musí být odmítnuta jako poskytování pomoci a podpory nepříteli. Když tohle dělají obě strany, výsledkem je binární rozhodování „buď anebo“, které vylučuje každou alternativu, která se může nacházet mimo jeden či druhý pól a dokonce mimo názorové spektrum, které oba tyto póly definují. Navíc vylučování konfliktních údajů znamená, že se každá strana stává nepřístupnou vůči dalšímu vývoji poznání, vůči změně a vůči pravdě.

Takže dochází k tomu, že hledisko živé Země (tak, jak ho vykládám) vyvolává nepřátelství nejen ze strany antiekologické pravice, ale také ze strany levicových alarmistů globálního oteplování – i když levice je se svou premisou aspoň vnitřně zajedno. Její nepřátelství má původ v závěru, který nyní vylíčím: totiž, že globální oteplování nepředstavuje největší ohrožení biosféry a že zaměřovat se na emise uhlíku a na čistou energii nepředstavuje dnes reakci nejvyšší priority. Skutečné ohrožení biosféry je ve skutečnosti horší než se většina lidí i na levici domnívá; zahrnuje v sobě otázku klimatu, ale daleko ji přesahuje; a můžeme jej zvládnout jen prostřednictvím mnohorozměrné uzdravující reakce.

Jsou emise skleníkových plynů problém? Ano. Ještě víc zatěžují stresem globální životní systémy, které už nebezpečně oslabil průmyslový rozvoj, ekocida a znečištění. Zde je volná analogie: představte si, že pozemské větry a proudy, toky teplot a vlhkosti a život udržující vzorce počasí se podobají gigantické meandrující zahradní hadici, perforované tenkými otvory pro zavlažování rostlin. Dál si představte, že tyto rostliny vyrostly kolem hadice, aby ji udržovaly více nebo méně na místě. Nyní vytrhněte tyto rostliny (to znamená zničte ekosystémy) zároveň s tím, když dramaticky zvýšíte tlak vody (to znamená množství skleníkových plynů). Bez rostlin, které hadici drží, se hadice začíná svíjet a kroutit a běžet zcela nakřivo a přestává dodávat vodu tam, kde jí je potřeba. Na skutečné Zemi jsou dnes ekosystémy – zvláště lesy, savany a mokřady –, které kdysi ukotvovaly vzorce proudění do určitého místa, vážně poškozeny. Mezitím růst skleníkových plynů zintenzivnil termodynamické proudění v pozemském systému i další rozpadání atmosférických vzorců a další poškozování oslabených ekosystémů. Avšak i bez zvýšení úrovně skleníkových plynů by masivní zabíjení života bylo neštěstím. Emise z fosilních paliv zintenzivňují už existující špatnou situaci.

Se zdravými ekosystémy může zvýšení úrovně CO2, metanu a teploty znamenat jen malý problém. Konec konců v raném holocénu a stejně tak během teplých období minojské éry, římské éry a středověké éry byly teploty nejspíš (což je vnímáno jako extrémně kontroverzní) vyšší než je tomu dnes a neexistovala tehdy žádná neovladatelná zpětnovazební metanová smyčka nebo něco tomu podobného. Živá bytost se silnými orgány a zdravými tkáněmi je zkrátka odolná. Bohužel orgány Země byly poškozeny a její tkáně byly znečištěny. Země se nachází v choulostivém stavu. Z toho důvodu je snižování emisí skleníkových plynů důležité. Nicméně perspektiva živé planety nás vyzývá, abychom jinak uspořádali priority, než jak to tvrdí konvenční klimatický diskurz:

1/ První prioritou je ochránit všechny zbylé původní deštné pralesy a další nepoškozené ekosystémy. Zvlášť důležité jsou mangrovové bažiny, podmořské louky mořských řas a další mokřady, zejména na pobřeží. Tyto lesy a mokřiny jsou drahocennými poklady, rezervoáry biodiverzity, regeneračními skleníky života. Zachovávají hlubokou inteligenci Země bez níž není možné její úplné uzdravení.

2/ Druhou prioritou je opravit a regenerovat po celém světě poškozené ekosystémy. Způsoby, jak to udělat zahrnují následující:
– Masivní rozšíření mořských rezervací pro regeneraci oceánů
– Zákaz používání vlečných sítí pro lov ryb při dně, tenatových sítí a dalších průmyslových rybářských praktik
– Zavedení regeneračních zemědělských praktik znovuobnovujících půdu jako je pěstování krycích plodin, trvalé zemědělství, agrolesnictví a holistické pastevectví
– Zalesňování a znovuzalesňování
– Regenerace schopnosti krajiny zadržet vodu pro obnovu vodního cyklu
– Ochrana vrcholových predátorů a velkých zvířat (megafauny)

3/ Třetí prioritou je zastavit znečišťování světa pesticidy, herbicidy, insekticidy, plasty, PCB (polychlorované bifenyly),1/ těžkými kovy, antibiotiky, umělými chemickými hnojivy, farmaceutickým odpadem, radioaktivním odpadem a dalšími průmyslovými znečišťujícími látkami. Všechny tyto látky oslabují Zemi na úrovní tkání; prostupují celou biosféru do té míry, kdy například v orkánech se nachází tak vysoká úroveň polychromovaných bifenylů, že tělo orkánu je klasifikováno jako toxický odpad. Pesticidy a destrukce habitatů jsou též příčinou masivního vymírání hmyzu, obojživelníků, ptáků, půdní bioty a dalšího života, což oslabuje schopnost Gaii se udržet.

4/ Čtvrtou (a stále ještě důležitou) prioritou je redukce úrovně skleníkových plynů v atmosféře. Do značné míry bude tento výsledek vedlejším produktem výše zmíněných ostatních tří priorit. Znovuzalesňování a regenerační zemědělství dokáží stahovat z atmosféry masivní množství uhlíku. Pro skutečnou ochranu a obnovu ekosystémů je navíc nezbytné moratorium na nové ropovody, pobřežní ropné vrty, frakování, hloubení ropných písků, odstraňování vrcholů hor, povrchovou těžbu a další extrahování fosilních paliv, stejně jako na všechno, co způsobuje vážné ekologické újmy a rizika. Hledisko živé Země podporuje také určité uhlíkově motivované návrhy, které mají široký ekologický a sociální prospěch: solární střechy, lokální stravu a lokální ekonomiky, cyklistická města, menší pasivní solární domy, demilitarizaci, opravitelné spíš než jednorázové zboží a znovupoužití a recyklování. Abychom mohli milovat každou drahocennou součást této planety a abychom o ni dokázali pečovat, musíme transformovat infrastrukturu fosilních paliv bez ohledu na problém skleníkových plynů.

My paradoxně nepotřebujeme argument skleníkových plynů proto, abychom je redukovali. Budeme-li sledovat výše uvedené priority dosáhneme (a možná překročíme) většinu toho po čem klimatické hnutí volá, ale z perspektivy odlišné motivace. Nicméně existují tu některé významné odchylky. Názor Živé planety odmítá velké hydroelektrické projekty protože ničí mokřady, degradují řeky a mění tok naplavenin do moře. Oškliví si plantáže na biopaliva, které pokrývají ohromné oblasti Afriky, Asie a Jižní Ameriky, protože často zabírají plochu přírodních ekosystémů a prostor pro uplatnění malorozměrného udržitelného venkovského zemědělství. Obává se geoinženýrských projektů jako je bělení oblohy aerosolemi síry. Má malé pochopení pro použití gigantických strojů na odsávání uhlíku (technologie pro zachycování a ukládání uhlíku). Hledí s hrůzou na spotřebu lesů po celém světě za účelem produkce dřevní štěpky pro konvertované uhelné elektrárny na bázi energetických rostlin. Pokládá za pochybné zabíjet ohromné množství ptáků větrnými turbínami a klást ohromné řady fotovoltaických panelů na porostu zbavenou krajinu.

– preložil Jirka Zemánek