Moment očkovania (prvá časť)

Paul Kingsnorth

“Nesouhlas, stejně jako diskuze vyšly z módy.”

Toto je první díl dvoudílné eseje o viru a stroji. Druhá část bude následovat příští týden, poté co bude znovu obnoven normální provoz.

Možná je to tím, že jsem Angličan, nebo je to možná mým věkem , nebo je to jen slepý předsudek, ale když se probudím a slyším zprávu, že rakouská vláda internovala celou třetinu populace svého národa jako „nebezpečí pro veřejné zdraví“, přeběhne mi mráz po zádech. 

Rakousko, pomyslím si pro sebe. Ó bože.

Dívám se na zpravodajské fotografie ozbrojených, maskovaných, černě oděných policistů, kteří zastavují v ulicích lidi a požadují po nich jejich digitální doklady, a čtu příběhy dalších, kteří byli zatčeni jen pro to, že opustili svůj vlastní dům víc než jednou za den, jak to bylo povoleno, a slyším rakouské politiky, jak monotónním hlasem říkají, že ti, kteří odmítnou přistoupit na injekci, mají být vypovězeni a obviněni, dokud se nepodvolí. Pak se dívám na rozhovory s „obyčejnými lidmi“, kteří říkají, že si o to „neočkovaní“ koledovali. Někteří z nich prohlašují, že tito nepřátelé lidu by měli být všichni uvězněni. Přinejlepším jsou tito „antivaxxeři“ paranoidní a dezinformovaní. Přinejhorším jsou zlomyslní a měli by být potrestáni.

O několik dní později mě probouzejí další zprávy o Rakousku: od příštího roku bude všem lidem v zemi vnucena státem covidová vakcína, která převáží jejich právo na to, co určití lidé, kteří v poslední době velmi utichli, nazvali „tělesnou autonomií“.„

Pak se podívám přes hranice do Německa. A vidím, že také v Německu politici uvažují internovat ty, kdo s očkováním váhají, a nedávno se také dohodli, že k očkování přinutí každého občana. Do konce zimy, říká roztomile upřímný německý ministr zdravotnictví, budou Němci ´očkováni, vyléčeni nebo budou mrtví.´ Zjevně žádná čtvrtá možnost neexistuje.

V Německu mají napilno. Nedávno v ulicích postavili ploty, aby na vánočních trzích od sebe oddělili ty špatné nenaočkované od dobrých naočkovaných. Venku! Možná také dají těm dobrým lidem kameny, aby je mohli  vrhat přes ony ploty na neočkované. Když vidím karikatury, jako je ta v úvodu tohoto eseje, která se nedávno objevila v mainstrémových německých novinách, myslím, že taková situace nemusí být až tak vzdálená. Karikaturista na ní ukazuje muže na pohovce, který si koupil střílecí hru, v níž se může bavit zabíjením neočkovaných lidí. Bude, ptá karikaturista, „velký zásah pod vánoční stromek?“1

Hahaha, pomyslím si. Německo. Ploty. Internace. Nucené injekce. Ozbrojená policie. Naskenujte svůj kód. Zabijte neočkované.

Hahaha!

Toto všechno sleduji z Irska, ze země, která má nejvyšší míru proočkovanosti v západní Evropě, víc než 94 % dospělé populace. Je zvláštní, že zároveň s nejvyšší proočkovaností máme v západní Evropě nejvyšší míru infekce covidem. Vláda nebyla schopna tuto skutečnost vysvětlit, ale je to trend, který se v poslední době projevuje také na některých dalších vysoce proočkovaných místech jako je Gibraltar, Izrael nebo Západní Flandry. Vysoká úroveň očkování, zdá se, nekoresponduje s nízkými úrovněmi onemocnění; často je tomu zcela naopak.

V jiných částech světa se také dějí podivné věci. Například v Africe. Africká populace je největší, nejrychleji rostoucí a materiálně nejchudší populací ze všech kontinentů. Jen málo vlád si může v Africe dovolit dodávat svým lidem drahé firemní vakcíny, na které jsme my na Západě riskantně vsadili osud svých národů. V Africe je naočkováno pouze 6 % zdejší populace a národní zdravotnické systémy na mnoha místech prakticky neexistují. Přesto zdravotnická organizace  WHO označuje tento kontinent za „jednu z oblastí světa, která je nejméně postižena virem“. Ve skutečnosti se ukazuje, že bohatší a „rozvinuté“ části světa trpí pandemií nejhůř.

Zdá se, že nikdo není schopen nic z toho vysvětlit, nicméně to oficiální směr cesty nijak nezměnilo. V Irsku každopádně zůstává scénář stejný. Šest měsíců jsme žili s očkovacím apartheidem, s vyloučením „neočkovaných“ z velké části společnosti, ale nezafungovalo to. Míra infekce se s příchodem zimy prudce zvyšuje – jak to můžete očekávat u respiračního viru. Nedávno nám všem řekli, abychom pracovali z domova, a další lockdown je na pořadu dne.  

V hospodách a v nočních klubech byl nedávno vyhlášen půlnoční zákaz vstupu. Je to zvláštní, protože do nich měli po měsíce dovoleno vstupovat pouze očkovaní lidé a opakovaně jsme byli ujišťováni, že očkovaní jsou v bezpečí jsou-li si nablízku.

V otevřené a poctivé společnosti by toto všechno bylo předmětem masivní veřejné diskuse. Byli bychom svědky, jak vědci všech názorů otevřeně diskutují v televizi, v rozhlase i v tisku; na sociálních médiích by byly vysílány názory všeho druhu; novináři by náležitě zkoumali zprávy o úspěšnosti vakcín i o jejich nebezpečích; byl by podnikán seriózní průzkum alternativní léčby; veřejné debaty o rovnováze mezi občanskými svobodami a veřejným zdravím a o tom, co to vůbec „veřejné zdraví“ je. Toho jsme se však nedočkali a ani se toho nedočkáme, protože diskuse, stejně jako nesouhlas, vyšly z módy. 

Sdělovací prostředky zde v Irsku nepoložily kritickou otázku nikomu z čelních představitelů po dobu nejméně osmnácti měsíců. Algoritmy společnosti Google pilně pohřbívají nepohodlná data, zatímco kanály sociálních médií, odkud většina lidí přijímá svůj pohled na svět, odstraňují nebo potlačují kritické názory, i když pocházejí od předních virologů nebo redaktorů časopisu British Medical Journal. 

Den za dnem, jsem se probouzel a říkal jsem si: co se to děje?

Internace. Povinné léky. Segregace celých částí společnosti. Hromadné vyhazovy. Vynucený bubnový mediální konsensus. Systematická cenzura disentu. Záměrné vytváření atmosféry strachu a podezírání státem i tiskem. Čím by se to dalo ospravedlnit? Možná kombinací strašlivé pandemie, která zabila nebo zmrzačila velké procento nakažených, a existencí bezpečného a spolehlivého léku, který by prokazatelně zabraňoval jejímu šíření. To je samozřejmě to, co se říká, že prý zažíváme. Toto je ten Narativ. 

Ale už teď je jasné, že tento Narativ není pravdivý. Covid-19 je nepříjemná nemoc, která by měla být brána vážně, zejména těmi, kteří jsou vůči ní zvlášť zranitelní. Ale není ani zdaleka tolik nebezpečná – pokud by nějaká taková nemoc vůbec mohla být -, aby to mohlo ospravedlnit vytvoření globálního policejního státu. Pokud jde o vakcíny – no, přiznejme si, že se očkování stalo tématem, o němž prakticky není možné diskutovat s nějakým klidem nebo srozumitelností, alespoň ne na veřejnosti. Tak jako téměř u všech ostatních velkých témat dnes na Západě jsou názory rozděleny podle kmenových linií a filtrovány přes páchnoucí bažinu antisociálních médií, aby se vynořily na světlo monstrózní a mokvající.

Často to o čem si lidé myslí, že se hádají, není ve skutečnosti předmětem jejich neshody; tato neshoda je hlubší a často nevyslovená, pokud je vůbec pochopena. Tak je tomu i zde. Rozpory, které se ve společnosti otevřely ohledně covidových vakcín, se ve skutečnosti covidových vakcín vůbec netýkají. Jde o to, co očkování v tomto okamžiku symbolizuje. Co to znamená být „očkovaný“ nebo „neočkovaný“, bezpečný nebo nebezpečný, slušný nebo neslušný, rozumný nebo nezodpovědný, povolný nebo nezávislý: jsou to otázky, co znamená být dobrým členem společnosti, a co vůbec společnost je, to jsou otázky, které vybuchují pod povrchem kultury jako hlubinné nálože.

To ovšem neznamená, že na neshodách, které se odehrávají na povrchu, nezáleží. Záleží. Existuje spousta dobrých důvodů k obavám, co se týče těchto léků a jejich vynucovaného používání. Máme zde novou technologii, která nikdy předtím nebyla použita v takovém měřítku nebo k takovému účelu – k vytvoření série vakcín, které byly podány milionům lidí ještě před dokončením jejich klinických zkoušek. Je to bezprecedentní situace – stejně jako je bezprecedentní očkování proti respiračnímu viru uprostřed pandemie, před nímž někteří lidé se seriózními zkušenostmi varují, že může tuto situaci spíš zhoršit, než ji ukončit.

Společnosti, které tyto věci vyrábějí, dosahují stejně bezprecedentních hodinových zisků, a jejich dlouhá historie nepoctivosti a zastíracích manévrů – plus skutečnost, že jsou právně imunní vůči jakékoli odpovědnosti za problémy, které vyplývají z těchto vakcín – nedovoluje brát jejich záruky bezpečnosti vážně. A když jsme svědky aktivní státní/mediální kampaně proti včasné léčbě nemoci – což je přesný opak toho, co se každý lékař učí na lékařské fakultě – spolu s odmítáním hlásit jakékoliv narůstající důkazy o krátkodobých vedlejších účincích očkování těmito vakcínami, mělo by být zřejmé, že se děje něco, co nelze vysvětlit příběhem, který si vyprávíme.

Ze všech těchto a dalších důvodů, jsem se nenechal očkovat proti covidu a ani to nemám v plánu. Předpokládám, že čtenáři této eseje by se mnou dokázali polemizovat o mém rozhodnutí, kdyby chtěli, a domnívám se, že bych se dokázal bránit. Mohli bychom po sobě navzájem házet recenzovanými studiemi, kterým ve skutečnosti nerozumíme, a všechny by se minuly cílem, protože vakcína není to hlavní. Jde o to, co vakcína symbolizuje – a k čemu se používá.

Jsem spisovatel. Vím, jak vytvářet příběhy. Vím, co je dělá úspěšnými nebo nezdařenými, a mám čich na to, když příběh nedrží pohromadě. Příběh covidu je přesně takovýto příběh. Nepasuje dohromady, dokonce ani podle svých vlastních podmínek. Něco je v něm chybné. Vnější příběh neodráží to, co se nachází pod ním. A to, co leží pod ním je to, co mě nyní zajímá.

Žijeme v apokalyptické době, v původním smyslu řeckého slova apokalypsis, tj. odhalení. To, co se děje na povrchu, odhaluje to, co vždy leželo pod ním, ale co je v normálních časech našemu pohledu skryto. Veškerá činost se nyní odehrává v podsvětí. Pod argumenty o tom, zda si vzít či si nevzít vakcínu, která může, nebo nemusí bezpečně účinkovat klouže cosi staršího, hlubšího, pomalejšího: něco, co je spojeno se vším časem na světě. Nějaký velký duch, jehož funkcí je využít tyto roztříštěné časy, aby nám všem odhalil to, co potřebujeme uvidět: věci, které jsou nám od počátku moderního světa skryté.

Covid je odhalení. Leželo v obnažených trhlinách sociální struktury, které tu byly vždy, ale v oněch lepších časech mohlo být přehlíženo. Odhalilo nám shodu dědictví historických médií a moci Silicon Valley řídit a kontrolovat veřejnou konverzaci. Potvrdilo nám prohnanou prolhanost politických vůdců a jejich konečnou poslušnost vůči korporátní moci. Ukázalo nám, že „Věda“ pracuje pro zkompromitovanou ideologii, kterou se sama stává.

Ale nejvíc ze všeho nám odhalilo autoritářské sklony, které jsou ukryty v tolika lidech a které se vždy objevují v hrozných úzkostlivých časech. Jen za poslední měsíc jsem sledoval, jak mediální komentátoři vyzývají k cenzuře svých politických oponentů, jak profesoři filozofie ospravedlňují masovou internaci a jak lobbistické skupiny za lidská práva mlčí o „očkovacích pasech“. Sledoval jsem, jak se velká část politické levice otevřeně mění v autoritářské hnutí, jímž pravděpodobně vždy byla, a nespočet ,liberálů’, kteří vedou kampaň proti svobodě.

S tím, jak byla jedna svoboda za druhou lidem odebírána, jsem pozoroval intelektuála za intelektuálem, jak to všechno ospravedlňují. Připomnělo mi to, co jsem vždycky věděl: chytrost  nemá žádný vztah k moudrosti.

Během posledních dvou let jsem se dozvěděl o lidské povaze víc než za předchozích sedmačtyřicet let. Taky jsem se dozvěděl pár věcí o sobě samém a ani jednu z nich nemám nijak zvlášť rád. Všiml jsem si svého trvalého pokušení stát se zaujatým: soudit a odsuzovat ty, kdo stojí na druhé straně otázky – ty ovce, ty zlomyslné nepřátele Pravdy. Všiml jsem si své tendence vyhledávat pouze zdroje informací, které potvrzují mé přesvědčení. Odhalení není nikdy příjemné. Avšak ze všeho nejvíc mi covidová apokalypsa odhalila, že když se lidé bojí, dají se snadno ovládat.

Kontrola: to je příběh této doby. Po celém světě jsme svědky bezprecedentního nároku na kontrolu prosazovanou silami státu v alianci se silami korporátního kapitálu nad vaším i mým životem. To všechno směřuje k odhalenému symbolu naší doby: QR kódu s podporou chytrých telefonů, který se s děsivou rychlostí a téměř potichu stal novým pasem k plnému lidskému životu. Jako vždy naše nástroje zaútočily proti nám. Další odhalení: nikdy to nebyly naše nástroje. My jsme byli jejich.

Mezi obrovskou spoustou sporných faktů, které se točí kolem tohoto viru jako mumlání špačků, zatemňujících oblohu a zamlžujících mysl, jeden vyniká. Je to jediný fakt, který vytváří díru ve tvaru katedrály ve strategii, kterou v současnosti provádějí vlády a která nabízí pohled do krypty. Je to fakt, že tyto vakcíny, bez ohledu na jejich účinnost v jiných oblastech, nebrání přenosu viru.

Tento jediný fakt – který je již dlouho znám, ale o němž se téměř nemluví – rozbíjí argumenty pro očkovací pasy, segregaci, lockdowny „neočkovaných“ a podobná opatření. I když věříte (nebo to předstíráte), že je tento virus dostatečně nebezpečný pro ospravedlnění radikálně nových forem autoritářství, které se ve spojitosti s ním vynořily – což já se rozhodně nedomnívám –, tyto formy opatření stejně selžou, pokud virus budou moci šířit jak očkovaní, tak neočkovaní; což jak víme mohou.

Jaké tedy může být ospravedlnění pro systém technologické kontroly a monitorování, který se v posledním roce kolem nás objevil s podivnou rychlostí a hladkostí? A co by mohlo vysvětlit ten podivně podobný jazyk, jímž vlády světa vysvětlují a ospravedlňují tento systém, který tolik lidí přijalo podobným způsobem s podobnými technologiemi v podobných časových rámcích? To, že „neočkovaní“ jsou pro společnost nebezpeční a že „očkovaní“ musí být před nimi chráněni, je výmluva. Ale jak to můžeme pozorovat zde v Irsku, ta výmluva je neopodstatněná.

Pokud bychom fungovali, jak sami předstíráme, na základě rozumu – pokud bychom skutečně „následovali vědu“ – pak bychom tyto systémy v tomto stádiu demontovali. Místo toho se do nich čím dál hlouběji posouváme. Jsme naháněni do budoucnosti, ve které skenování kódu, prokazující, že jste bezpečný a poslušný člen společnosti, bude trvalým rysem života, stejně nezpochybnitelným jako kreditní karty a řidičské průkazy.

Směřujeme k vynucenému povinnému očkování celé populace – včetně dětí – a k trestům odnětí svobody pro ty, kteří to odmítnou. Do konce zimy bychom mohli žít ve světě, v němž stát převzal plnou kontrolu nad našimi těly, a naší jedinou šancí, jak zůstat aktivními členy společnosti, je podrobit se každé jeho instrukci a souhlasit s trvalým digitálním monitorováním, které prokáže naše dodržování. 

Před osmnácti měsíci by každý, kdo by tvrdil, že tohle bude směr cesty, až virus dorazí do města, byl odmítnut jako paranoidní fanoušek Davida Ickeho. Ale za těch osmnáct měsíců jsme se hladce posunuli z „dvou týdnů na zploštění křivky“ k „povinné injekci, abychom se vyhnuli vězení“. Normalizovali jsme to a přijali. Na nic jsme se neptali. Ti, kdo nesouhlasili, byli cenzurováni, umlčováni, šikanováni a zneužíváni.

Už když jsem psal tuto esej, situace v Německu a Rakousku byly zastíněny zprávami od našich protinožců. Tento víkend začala australská armáda přesouvat covidem nakažené lidi do státem řízených táborů. Části Severních teritorií Austrálie vstoupily do „tvrdého lockdownu“, v němž nikdo nemůže opustit svůj dům ze žádného důvodu s výjimkou naléhavého lékařského ošetření. Ti, kteří se virem nakazili nebo prostě byli v kontaktu s někým, kdo virus měl, budou nyní násilně vojáky „převedeni“ do vládou řízeného tábora, kde budou drženi, dokud stát nevyhlásí, že jsou dostatečně bezpeční, aby mohli být propuštěni.

Tato „povinná karanténní zařízení pod dohledem“ se v posledním roce používala ke karanténě příchozích cestujících. Nyní jsou používána k „zadržování“ australských občanů. Další se budují pro budoucí využití. Můžete sledovat, jak vláda toto opatření vyhlásila zde. Můžete vidět dalšího australského politika, jak se vyjadřuje k „neočkovaným“ a k tomu, co by jim rád udělal zde. Jestli po tomhle nejste plni neblahých předtuch, pak nevím, co vám mám říct. Můj vlastní pocit neblahé předtuchy se každým dnem prohlubuje.

Nejsem zdaleka jediný, kdo může vidět, co se pod povrchem, dole v těch hlubinách, vynořuje. Vyprávění nedrží pohromadě, příběh nemá pevnou podobu, ale přesto dělá svou práci. Je využíván k vyvolávání a ospravedlňování bezprecedentní autoritářské technokracie, která nás všechny obklopuje bez souhlasu, bez diskuze a bez práva na výjimku. Za krátké, ale historické dva roky, je tohle to, čím jsme se stali. My na Západě, kteří jsme strávili desetiletí, ne-li staletí poučováním zbytku světa o „svobodě“ a někdy se je pokoušeli bombardovat, aby ji přijali. My, kteří jsme vynalezli věc zvanou „liberalismus“; my, kteří ji nyní pohřbíváme. Netrvalo to dlouho, aby se naše slova odhalila jako prázdná, že?

ZÁVĚR:

Téměř před deseti lety jsem napsal esej s názvem „Moment čárového kódu“. Zařadil jsem ho do své knihy Konfese zotavujícího se environmentalisty, ale můžete si ho přečíst také v původní verzi ve třech částech zde, zde a zde. Pojednává o neodbytném postupu vtíravých rušivých technologií a jeho otázka zněla: kde pro ně vyznačíme svou hranici? Snažil jsem se sám pro sebe najít odpověď na tuto otázku, která mě po celé roky trápila. V jakém okamžiku se stává směr pohybu Stroje tak zřejmým, tak nesnesitelným, tak děsivým, že se mu už nemůžete dál podvolovat? Co je tímto bodem zlomu? Pro některé lidi to byly chytré telefony. Pro jiné to mohla být sociální média. V těchto dnech si myslím, že opravdu chytří lidé vystoupili z kolotoče vytáčených modemů pro telefonické připojení a tiše odešli do lesů. 

Napsat tuto esej bylo ve srovnání s oním prvním esejem snadné. Před deseti lety jsem se zachvěl při pohledu na novou technologii Googlu Glass, která při zpětném pohledu byla raným pokusem o prototyp metaverze, a napsal jsem o tom, čeho by mohla být předzvěstí. Ukázalo se, že je tucetkrát snazší psát o budoucnosti technologické kontroly, která může být za rohem, než psát o tom, jak se bezprostředně projevuje kolem vás. 

Ale právě to je to, co se dnes děje. V posledních šesti měsících píšu o evoluci obrovské sítě technologické kontroly, kterou nazývám Stroj: odkud pochází, co je to za sílu, jak ji manifestujeme v naší kultuře i v našich individuálních životech. Během několika následujících měsíců jsem měl v plánu psát o tom, jak se tato kontrola projevuje tady a teď, v naší politice, ve společnosti a kultuře. Stále to budu dělat, ale zjišťuji, že události mě předběhly. Než tyto eseje dopíšu, budeme žít v úplně jiném světě, než ve kterém jsme žili, když jsem s jejich psaním začínal. Ale my už v něm vlastně jsme. 

Covidová pandemie se ukázala jako dokonale řízený experiment pro spuštění další fáze evoluce Stroje. Toto je chybějící kousek skládačky, bez kterého nemůže být zbytek rozluštěn. Vyprávění nedává smysl, dokud nepochopíme, že sledujeme novou radikální formu technoautoritářství, která se odehrává přímo před našima očima. Není to náhoda (nehoda) a není to dočasné. V Evropské unii jsou očkovací průkazy s podporou chytrých telefonů na programu nejméně od roku 2018. Celý scénář pandemie se odehrál jako válečná hra necelý rok před tím, než k ní skutečně došlo. Technologie byla připravena a utažení začarovaného kruhu se dlouho očekávalo. Vše, co bylo k tomu potřebné, byla spouštěcí událost. Jak jsem napsal ve své poslední eseji, budoucnost v hroutící se společnosti je kombinací zhroucení a potlačení. Tak to začíná.

Není potřeba žádná „konspirační teorie“ pro to, aby to byla pravda. To neznamená, že virus není skutečný, nebo že Bill Gates vám chce vstříknout mikročipy (no, mohl by, ale to je na samostatný rozhovor …) Žádná skrytá klika lidí nemusí mít vše pod kontrolou. Lidé, kteří mají vše pod kontrolou – nebo alespoň ti, kdo o to usilují – jsou všem na očích, a to už léta, ale většina z nás si toho buďto nevšimne, nebo je to prostě nezajímá. Jsme příliš zaneprázdněni hraním si s hračkami, které pro nás tito lidé vyrábějí.

Vidíme, že Stroj dělá to, co dělal vždycky; to je to, co jsem za posledních šest měsíců v jeho historii vysledoval. Využívá událostí k upevnění své dominance. Kolonizuje naše společnosti, naše těla i naše mysli. Nahrazuje přírodu technologií a kulturu komercí. Činí nás součástmi svého operačního matrixu a využívá náš strach, aby ospravedlnil své utahující se sevření. Když se bojíme, vítáme kontrolu, vítáme autoritářství, vítáme silné vůdce, kteří NÁS zachrání tím, že JE vyloučí. Dobrovolně se vzdáváme svobody kvůli bezpečnosti, ale nedostaneme ani jedno z toho.

Náš strach nás vede za ruku k příští etapě naší dlouhé cesty, která nás vzdaluje od Země a vede do umělého světa; pryč od lidské svobody do úskočné digitální sítě. Možná si myslíte, že to zní přehnaně. Dokonce hystericky. Jen před pár měsíci bych možná souhlasil. Před rokem téměř určitě. Ale před rokem jsem neviděl to, co vidím teď. Neviděl jsem pasy chytrých telefonů, QR skenery, poddajnou veřejnou shodu, záměrné vyvolávání strachu a nenávisti politickými vůdci. Neviděl jsem příkazy k povinnému očkování. Neviděl jsem tábory pro neočkované.

Příští týden napíšu víc o tom, co vidím, že se děje a kam to směřuje. Ale prozatím stačí říct, že můj osobní Moment očkování nastal. Tam, kde jsem kdysi váhal, jsem dnes pevně rozhodnut. I kdybych měl být přesvědčen, že tyto vakcíny fungují bezpečně, nikdy bych si nemohl vyzvednout očkovací pas a podvolit se technologické segregaci společnosti. Nikdy bych nemohl naskenovat svůj kód, aniž bych se přitom nezachvěl. Nemůžu se na tom podílet.

Všichni máme bod zlomu a všichni bychom si ho měli uvědomit, protože to je prostředek, jímž na nás naše lidská intuice křičí, že něco není v pořádku. Toto je můj bod zlomu. Nemůžu víc souhlasit s tím, co se děje. Nemůžu potvrzovat to, co se objevuje. Budu se vůči tomu bránit. Zaujmu své stanovisko.

To, co bylo zajímavé na několika posledních dnech, kdy jsem zápasil s tím, jak se zde vyjádřit, bylo to, že do ulic vyšlo obrovské množství lidí, aby řekli totéž: dost. S tím, jak roste tlak, začínají exploze. Po rozsáhlých stávkách a protestech v USA v posledních týdnech začaly po celé Evropě vycházet do ulic stovky tisíc lidí, aby se postavily proti obklíčení techniem. Jen málo z těchto rozsáhlých demonstrací bylo zaznamenáno v mainstrémových médiích: další z těch skutečností, které by – kdyby svět byl tím, za co se vydává – rozezněly poplašné zvony, ale v době Spektáklu jsme si na ně prostě zvykli. 

Ale tam venku se něco děje. Je to, jako by Moment vakcíny byl nějakým druhem myšlenkového pochodu, který se vznáší vzduchem a usazuje se najednou na milionech z nás jako jemný déšť. Nebo je to možná tím, že se náhle rozplynula mlha. Možná, že stále víc lidí začíná chápat, že to, co se nyní děje, je Rubikon naší doby. Po tomhle už nic nebude jako dřív a ani to tak nehodlá být. Pokud nechceme, aby budoucnost vypadala jako QR kód, mihotající se po lidské tváři navždy, budeme s tím muset něco udělat.

– preklad: Jiří Zemánek