Philip G. Zimbardo se narodil 23. března 1933 v New Yorku v rodině sicilských imigrantů. Od roku 1968 je profesorem na Stanfordově univerzitě, předtím učil na univerzitách v Yale, New York University a Columbia University. Jeho kariéra vešla ve známost mimo jiné díky populárnímu televiznímu pořadu Objevování psychologie, kde profesor Zimbardo populárně-naučným způsobem představil psychologii a její problémy široké veřejnosti, a také díky velkému množství knih i odborných textů. V roce 2002 byl předsedou Americké asociace psychologů. Nejznámější jsou jeho výzkumy na poli vězeňské psychologie, a to zejména díky světově známému Stanfordskému experimentu z roku 1971, ale velký úspěch zaznamenal také například v oblasti výzkumu stydlivosti. Stal se spoluzakladatelem Stanfordské kliniky stydlivosti. Zimbardo dodnes přednáší na Stanfordské univerzitě, kde vede Centrum pro studium psychologie terorismu. Jeho ženou je psycholožka Christina Maslach, jež jako první popsala syndrom pracovního vyhoření.

Americký psycholog Philip Zimbardo, proslavený mj. takzvaným Stanfordským...

Americký psycholog Philip Zimbardo, proslavený mj. takzvaným Stanfordským vězeňským experimentem (19. 10. 2016)

V létě 1971 vybudoval profesor Zimbardo ve sklepení americké stanfordské univerzity věrný model vězení, dvanáct dobrovolníků z řad svých studentů obsadil do role dozorců a dalších dvanáct se stalo vězni. Experiment měl trvat dva týdny, skončil však už po šesti dnech, neboť nabral netušený směr. Dozorci začali krutě trestat a ponižovat vězně a ti se psychicky hroutili. „V roli ředitele Stanfordského vězení jsem umožnil, aby lidé trpěli, nezasáhl jsem. Nevnímal jsem jejich utrpení,“ říká s odstupem 45 let Zimbardo.

Jste stále v kontaktu s účastníky vašeho vězeňského experimentu?

V poslední době už tolik ne. Ale vídali jsme se ještě mnoho let po experimentu. Neustále, v periodách po třech nebo pěti letech, totiž docházelo k případům vězeňských vzpour. Hodně se tím vždy zabývala média a proto si mě a některé „vězně“ a „dozorce“ ze Stanfordského experimentu opakovaně zvala, abychom situaci komentovali. Dnes se příliš nevídáme, jsme už staří muži. Od experimentu uplynulo pětačtyřicet let.

Když jste s nimi hovořil, jak na experiment vzpomínali? Nezanechal na někom z nich negativní psychické následky?

Právě naopak. Když jsem v roce 2007 psal knihu Luciferův efekt, kontaktoval jsem většinu z účastníků experimentu, abych měl v knize jejich vyjádření. Skoro všem se podařilo obrátit negativní zkušenost v pozitivum, protože se z ní nějakým způsobem poučili. Tak například vězeň číslo 8612 – Douglas Korpi, který vedl vězeňskou vzpouru a následně se druhý den experimentu nervově zhroutil. Myslím, že experiment ovlivnil celý jeho život. Vystudoval poté klinickou psychologii na univerzitě v Berkeley. Specializoval se na forenzní psychologii a řadu let působil jako vězeňský psycholog v San Franciscu. Snažil se, jak říkal, pracovat na zachování důstojnosti vězňů a omezování sadismu dozorců. I kdyby to byla jediná pozitivní věc, kterou zkušenost z experimentu přinesla, bylo by to úžasné. Korpi přitom během experimentu trpěl asi nejvíce ze všech. Mimochodem v novém filmu The Stanford prison experiment je skvěle zahraný, chová se tam přesně tak, jak tomu bylo ve skutečnosti.

Také další účastníky studie pozitivně ovlivnila. Třeba můj student Craig Haney vystudoval kromě psychologie také práva na Stanfordu a stal se jedním z předních amerických soudních znalců. Zkoumal třeba, jaké dopady má na vězně umístění na samotce. Můj konzultant Carlo Prescott byl v době výzkumu teprve půl roku na svobodě, předtím strávil šestnáct let ve vězení. Od té doby po celých 25 let neměl nikdy žádný problém se zákonem. A mohl bych jmenovat řadu dalších příkladů.

Podrobně jste popsal, jak radikálně se lidé mohou změnit v důsledku situace, jak podlehnou zlu. Pokud by titíž účastníci znovu absolvovali tentýž experiment, chovali by se jinak? Jinými slovy, jsme schopni se z předchozí extrémní zkušenosti poučit a v podobné situaci se příště zachovat lépe, anebo opět podlehneme jejímu tlaku?

Když říkám, že lidské chování je ovlivňováno a někdy zcela ovládáno situací, platí to, když je situace nová, neznámá a nemáme s ní žádnou zkušenost. Představte si, že vás postavím do zcela nové situace, učiním z vás dozorkyni, která má dohlížet na vězně. Nevíte, jak se budete chovat, ráda byste věřila, že zůstanete stejná. Ale tak to být nemusí – začnete svoji roli hrát a postupně s ní splynete. Třeba pak zjistíte, že jednáte zle, krutě. Ale pokud se příště dostanete do stejné situace, nebude to stejné, protože za sebou budete mít zkušenost.

Pokud by se tedy experiment znovu odehrál se stejnými účastníky, dopadl by jinak.

Rozhodně. Je otázkou, jestli by byl dnes vůbec replikovatelný s jinými účastníky. Domnívám se, že by v současné době dopadl ještě extrémněji. Myslím, že mladí lidé, vysokoškolští studenti, jsou dnes více konformističtí než v sedmdesátých letech a snadněji by dokázali sklouznout do rolí vězňů a dozorců.

Jenže takový experiment by vám dnes pravděpodobně žádná univerzita ani nedovolila…

Ne pravděpodobně, ale zcela jistě. Žádná behaviorální psychologická studie typu Stanforského nebo Milgramova experimentu (mimořádně kontroverzní experiment amerického psychologa Stanley Milgrama, ktorý se pokusil na univerzitě v Yale ověřit, jak daleko jsou lidé schopni zajít ve své poslušnosti k autoritě) se podle dnešních pravidel nemůže uskutečnit. Behaviorální výzkum je dnes založen na tom, že výzkumník účastníkům říká: „Představte si, že jste v takové a takové situaci. Jak byste se zachovali?“ Jenže naše představa o tom, jak bychom se v určité situaci zachovali, vůbec nemusí odpovídat skutečnosti. Všichni si o sobě samozřejmě myslíme, že bychom v roli dozorců byli hodní, ve skutečnosti by to tak ale u většiny z nás nebylo.

Kdybyste se mohl vrátit v čase, je něco, co byste v rámci vězeňského experimentu udělal jinak?

Moje hlavní chyba byla, že jsem měl dvě role. Byl jsem vedoucí výzkumu a u toho jsem měl zůstat. Ale já jsem zároveň hrál roli ředitele vězení. Jakmile jsem se jím stal, moje smýšlení se nastavilo tak, že mým hlavním cílem bylo zajistit bezproblémové fungování vězení.

Navíc, pokud jste ředitel, vždy vám leží více na srdci blaho vašich zaměstnanců. Pokud budu například ředitel školy, budu dbát o učitele více než o žáky. Pokud budu ředitel nemocnice, budu dbát více o lékaře než o pacienty. Pokud budu ředitel věznice, budu dbát více o blaho dozorců než o vězně. V roli ředitele Stanfordského vězení jsem tak umožnil, aby lidé trpěli, nezasáhl jsem. Nevnímal jsem jejich utrpení, jen jsem si odškrtával jejich jednotlivé denní úkony: snídaně, oběd, večeře, čas na toaletu. Role ředitele způsobila, že jsem nevnímal situaci, která by pro mě byla za jiných okolností neakceptovatelná.

Pokud by vás vaše tehdejší přítelkyně, dnes vaše manželka, Christina Maslach nepřiměla experiment ukončit, jak dlouho myslíte, že byste pokračoval?

Studie začala v neděli 14. srpna 1971 a měla trvat dva týdny. Christina přišla ve čtvrtek 18. srpna. Když viděla, co se děje, řekla mi: „Ty si neuvědomuješ, že jsi se sám změnil v důsledku situace, kterou jsi vytvořil, stejně jako tvoji vězni a dozorci. Oni ale nejsou vězni a dozorci. Jsou to jen kluci, kteří trpí. A zodpovědný jsi za to ty.“ Neřekla mi přímo, abych experiment ukončil. Řekla, ať se zamyslím nad tím, co se děje, načež jsme měli velkou hádku. Vysvětloval jsem jí, že je to jen experiment. Nakonec mi řekla: „Nerozumím tomu, jak můžeš vidět to, co vidím já – lidi, kteří trpí, pláčou, jsou ponižováni – a nezasáhnout. Znám tě jako profesora, máš rád studenty, oni mají rádi tebe. Ale pokud je tohle tvoje skutečné já, nemůžu pokračovat v našem vztahu.“ To byl od ní v podstatě hrdinský čin. Z morálních důvodů byla ochotna ukončit svůj životní vztah. To byl okamžik, kdy jsem se vzpamatoval, jako bych se probudil z noční můry. Uvědomil jsem si, že má pravdu. Rozhodl jsem se, že hned ráno studii ukončím.

I pokud by nepřišla, určitě bychom nemohli pokračovat celé dva týdny. Přerůstalo nám to přes hlavu, protože jsem podcenil náročnost experimentu. Vězení fungovalo nonstop. Na průběh experimentu jsem dohlížel já a další tři studenti. V jednu chvíli vždy tři z nás pracovali a jeden spal. Nedalo se to zvládat, protože někdo musel neustále dělat videozáznam, museli jsme řešit vždy situaci, když se některý z účastníků zhroutil. Sám jsem spal na gauči v kanceláři v druhém patře univerzity. Byli jsme vyčerpaní a pod neuvěřitelným stresem. Nečekali jsme, že se vězni budou hroutit. Pak se roznesla fáma, že se chystají hromadně utéct. Nešlo už pokračovat moc dlouho. Ale myslím, že kdyby moje žena ve čtvrtek nezasáhla, pokračovali bychom nejspíš do neděle, abychom měli jeden týden výzkumu. Psychicky ani fyzicky bychom druhý týden nezvládli, tím jsem si jist.

Philip Zimbardo v době konání Stanfordského vězeňského experimentu.Philip Zimbardo v době konání Stanfordského vězeňského experimentu.

Podtitul vaší knihy Luciferův efekt zní „Jak se z dobrých lidí stávají zlí“. Jak?

To je jednoduché. Kniha v patnácti kapitolách analyzuje zlo, které páchali nacisti, genocidy ve Rwandě a Bosně a války po celém světě. Analyzoval jsem také Milgramův experiment a další výzkumy. Existuje šest nebo sedm psychologických prostředků, jimiž dokážeme za určité situace zmanipulovat většinu lidí. Tři čtvrtiny až devadesát procent lidí se bude v určité situaci chovat vůči jiným lidem krutě. Jedním z těchto prostředků je dehumanizace. Pokud vás budu chtít zmanipulovat tak, abyste se k někomu chovala jako k nebezpečnému zvířeti, bez lítosti a bez soucitu, dehumanizuji ho. Přesně to využívali nacisté v propagandistických filmech. O židech mluvili jako o krysách, ponižovali je. Jeden z dozorců z mého experimentu, když jsem s ním poté zpětně mluvil, říkal, že vězně nebral jako lidi, ale jako loutky, s nimiž si mohl hrát. Mohl vězni rozkázat: „Vstaň, dělej kliky, stoupni si sem…“ Udělali, cokoli jim řekl. Dokud se nezhroutili.

Křišťálová Lupa 2016Podle vaší teorie je však menšina lidí schopna odolat zlu. Platí to v každé situaci?

To je pokaždé jiné. Podíl lidí, kteří odolají, se pohybuje mezi jedním až třiceti procenty, nikdy to není víc. Já jsem se v minulosti soustředil na zkoumání zla a neřešil jsem příliš, kdo jsou tito lidé. Až později jsem dospěl k tomu, že bychom měli přemýšlet o tom, kdo jsou tito hrdinové, kteří nějak – nevíme jak – zvládnou zachovat v kritické chvíli odstup a nepodlehnou. Nutno říct, že to, že se nepodílíte na konání zla, z vás ještě nedělá hrdinu. Hrdina proti zlu aktivně zasáhne. Například v Milgramově experimentu, pokud odmítnete zmáčknout tlačítko (a tím odmítnete mučit člověka, pozn. red) a řeknete, že se experimentu nebudete účastnit, tak ještě nejste hrdina. Hrdina by byl člověk, který by zamířil k vedení psychologické fakulty a řekl, že se děje něco špatného a že experiment musí skončit.

Hrdinsky se tedy zachoval například voják Joe Darby, který v roce 2004 nahlásil otřesné případy mučení vězňů v irácké věznici v Abú Ghrajb. Tímto případem jste se také zabýval…

Ano, on zasáhl. Je velmi těžké čelit skupině. Mnohem jednoduší je stát se její součástí. Chip Frederick, jeden z dozorců, kterého jsem se u soudu zastal, byl ve velení noční směny v oddělení, kde docházelo k mučení. Ptal jsem se ho, co si myslel, když se mučení odehrávalo. Odpověděl mi: „Já jsem nemyslel, jen jsem konal.“ Stal se bezmyšlenkovitým konformním členem skupiny, v níž platila norma, že dozorci se baví tím, že ponižují vězně. Způsobila to situace, v níž byli. V Abú Ghraib zažívali obrovský stres, vězení bylo pod palbou, stráže sloužili dvanáctihodinové směny a po směně nešli domů, ale šli spát do cely v jiné části vězení. Byli tou situací lapeni.

Lynndie Englandová a Charles Graner pózují s pyramidou tvořenou z nahých těl iráckých vězňů.Lynndie Englandová a Charles Graner pózují s pyramidou tvořenou z nahých těl iráckých vězňů.

Kromě toho častou pohnutkou pro páchání zlých věcí je jednoduše nuda. Když máte dvanáctihodinovou službu, během níž nemáte co dělat, je to nuda. Na starosti máte vězně, kteří neumí anglicky, nerozumíte jim, někteří jsou nazí, smrdí jako zvířata… A tak si začnete vymýšlet věci, co s nimi budete dělat, abyste se zabavila. Třeba je necháte, ať nazí ze svých těl vytvoří pyramidu, a vyfotíte si to. Příští noc už to neopakujete, ale vymýšlíte zase něco nového. Nuda je tedy pro páchání zla jasná stimulace.

Frederick, jehož jste se zastal, strávil nakonec ve vězení čtyři roky. Byl to podle vás spravedlivý trest?

Nejsem si tím jist. Během obhajoby Chipa Frederica jsem říkal, že je naprosto bez debat, že je vinen. Ze všech těch fotografií to je jasně patrné. Na druhou stranu jsem s ním a jeho rodinou strávil opravdu hodně času, zkoumal jsem celý jeho život, a jsem si jistý, že by se nikdy nedopustil takových strašných věcí, pokud by ho armáda nedostala do takové situace. Proto jsem říkal, že by mu měl být zkrácen trest, protože původně mu navrhovali patnáct let vězení. Byl před soudem jako první a myslím, že cílem bylo ukázat světu, především Iráčanům, že tyto zločiny budou tvrdě potrestány. Podařilo se nám dosáhnout zkrácení trestu. Bylo to poprvé, kdy měla sociálně psychologická obhajoba právní dopad. Frederick byl odsouzen na osm let, z čehož si nakonec odseděl čtyři roky. Odebrali mu také vojenská vyznamenání, nárok na armádní důchod atd. A především, je před celým světem, před všemi lidmi, jednou pro vždy vyřízený.

Pracujeme například s provokativními videy, která vyvolávají řadu otázek. Studenti sledují třeba videozáznam ženy, které je špatně a leží na schodech u stanice londýnského metra. Kolem ní projde 35 lidí a nikdo z nich se nezastaví. Učitel pak rozdělí třídu na páry, jeden tým většinou tvoří dívka a chlapec, a ptá se jich, jak se to mohlo stát, co si ti kolemjdoucí asi mysleli a co by udělali studenti na jejich místě. Studenti o tom začnou v párech diskutovat. Učitel jim poté řekne: „Vzpomeňte si na situaci, kdy někdo potřeboval vaši pomoc a vy jste mu pomohli. A vybavte si naopak situaci, kdy někdo potřeboval vaši pomoc, a vy jste nepomohli. Co to bylo za situace? Jak jste se v obou případech cítili?“ Studenti obvykle řeknou, že v situaci, kdy nepomohli, pak cítili stud a lítost. Poté si dají závazek, že příště, až se ocitnou v podobné situaci, tak budou jednat, pomohou. Často stačí jen položit otázku: „Jste v pořádku?“ Nebo někoho zavolat.

V Praze mimo jiné prezentujete svůj projekt HIP (The Heroic Imagination Project, pozn. red.), v jehož rámci se snažíte učit lidi, jak aktivně zasahovat v krizových situacích, jak se stát hrdiny. Jak se to dá naučit?

Jde o to zejména mladé lidi učit základní principy sociální psychologie, které jim pomůžou začít v kritické situaci rozumně, efektivně, „hrdinsky“ jednat. Dokáží identifikovat zlo nebo ohrožení a zareagují. Vstanou a promluví v situaci, kdy ostatní lidé jen přihlížejí. Spolu s kolegy jsme v Americe vyvinuli šest vzdělávacích programů, z nichž každý je postaven na základních principech sociální psychologie.

Ve skupině také analyzujeme tzv. efekt přihlížejícího. To znamená paradox, že čím více lidí je přítomno nějaké kritické situaci, tím méně je pravděpodobné, že někdo zasáhne, pomůže. Přihlížející uzavřou tichou dohodu nedělat nic, nevměšovat se. Přitom kdyby tam byl člověk sám, cítil by tlak, že musí pomoci. Ale jakmile je na místě více lidí – stačí i tři – odpovědnost je rozptýlena a utlumena, což je důvod, proč nikdo nezasáhne.

A co takoví hrdinové v nebezpečných situacích? Například v situaci, kdy hoří dům a uvnitř křičí dítě. Je možné se předem nastavit tak, aby v takové chvíli člověk sebral odvahu a pomohl? Není přirozené, že někteří lidé se v takových situacích projevují odvážně a jiní jsou spíše pasivní?

Lidé se samozřejmě liší v míře odvahy. V našem programu jde ale o morální hrdinství, ne o odvahu riskovat život. Pokud hoří dům a vy jste profesionální hasička, je dané, za jakých okolností máte zasáhnout, a kdy už dovnitř vstupovat nemáte, protože je pravděpodobnější, že tam sama zahynete. Někdy se ale hasič těchto pravidel nedrží a v situaci, kdy slyší křičet uvězněné lidi, vběhne do hořícího domu. Když zahyne, je z něho mrtvý hrdina. Cílem našeho programu ale rozhodně není, aby se z lidí stávali mrtví hrdinové. Neradíme jednat impulzivně. Pokud se například topí dítě, tak samozřejmě neskákejte do vody, pokud neumíte plavat. Ale zavolejte někoho jiného. Pokud je situace nebezpečná, nezasahujete, ale zavolejte policii.

Podle tradiční představy je hrdina muž, válečník, bojovník. Hrdinou ale může být kdokoli – mladý i starý člověk, žena i muž. Například během holokaustu to byly ženy, kdo ve varšavském ghettu vybudovaly mechanismus záchrany židovských dětí, zachránily jich stovky…

V knize Odpojený muž píšete, že mladí lidé, především mladí muži, v současné době nejsou schopni vést „normální život“. Co tím myslíte? Není chápání „normálního“ života vždy relativní?

Pro mě normální život znamená mít kamarády, přítelkyni, oženit se, mít rodinu a tím reprodukovat společnost. Mít vztahy se svými příbuznými, s matkou a otcem, vzdělávat se, volit, pracovat, být produktivní. To je normální život žitý v současné společenské realitě.

V poslední době však s rozšířením virtuální reality stále více mladých mužů ustupuje od zdolávání těchto životních milníků. Rozšíření chytrých telefonů je podle mého názoru novou formou zla. Lidé se neustále dívají do těchto magických krabiček a nevnímají špatné věci, které se dějí kolem nich. Mladí muži se stávají závislí na videohrách a značnou část svého času věnují sledování on-line pornografie. To je pro pěstování normálních sociálních vztahů naprosto zabijácká kombinace. Muži se vzdávají sociální reality a mění ji za realitu virtuální. Je jim jedno, že nemají kamarády, že nemají přítelkyni. Nezajímají se o své rodiče, nechodí volit, nezajímá je vzdělávání, sport ani koníčky. Co zbývá? Jen jejich závislost.

Proč mají podle vaší teorie mladí muži větší problémy než ženy?

Protože videohry i pornografie jsou vytvářené muži pro muže na základě mužských hodnot. Jsem si naprosto jistý, že největší otázka, která dnes trápí vývojáře videoher je, jak zacílit na dívky, které jsou zatím neobsazeným trhem.

V naprosté většině současných her jde ale o destrukci a násilí, což jsou mužské hodnoty. Proto si je mladí muži kupují. Čím více hrajete, tím více se s těmito hodnotami ztotožňujete, zlepšujete se, dosahujete vyššího skóre. Výsledkem je, že budete raději hrát než dělat jakoukoli jinou aktivitu na světě. Všechno ostatní je totiž nuda: škola, kamarádi, rodina. Další závislost, která mladé muže pohlcuje, je pornografie. V naprosté většině zemí světa můžete, bez ohledu na svůj věk, dvakrát kliknout a otevře se vám nekonečný svět on-line porna – všech druhů pornografie, které si ani neumíte představit. Rozkliknete kategorii a máte tisíce videí. Kluk tedy hraje deset a více hodin videohry, pak přepne na porno, vrátí se k videohře, spí, nacpe do sebe jídlo z fast foodu, jde hrát videohry, přepne na porno a tak dále. Projevuje se to i na školních výkonech, chlapci v Americe v současné době dosahují horších školních výsledků než kdykoli dřív.

Mají rovněž problémy v sexuálním životě, protože, jak jsem řekl, také pornografie je vytvářená muži, pro muže a založená na hodnotách jako je mužská dominance, podrobování a objektifikace ženy. V pornu není místo pro milostný vztah. Pokud kluk nikdy neměl přítelkyni a vyrůstá na pornu, domnívá se, že to, co vidí ve filmech, dívky chtějí, že chtějí být podrobeny, objektifikovány. Žádné dotyky, polibky, mluvení, sex je pro ně pouze o fyzickém výkonu, který končí ve chvíli, kdy muž dosáhne orgasmu.

Tímto způsobem se mladí muži stávají skutečně „odpojení“ od moderní společnosti. Raději žijí v paralelní realitě. Mimochodem nejvíce se děsím toho, až se rozšíří levné google brýle, které si kluci nasadí a najednou už nahé ženy a vesmírné lodě nebudou jen na obrazovce, ale budou poletovat všude kolem nich.

Zdroj: www.zpravy.idnes.cz