Jeremy Lent (překlad: Jiří Zemánek)

Explozivní nárůst schopnosti umělé inteligence představuje pro lidstvo existenční riziko. Abychom byli schopni tomuto riziku čelit a případně změnit trajektorii naší civilizace, potřebujeme podle Jeremy Lenta komplexnější pochopení povahy lidské inteligence a základních požadavků na lidský rozkvět. Pokud chceme „umělou inteligenci“ přizpůsobit lidskosti, uznejme a oceňme naši „živou inteligenci“, vybízí autor v tomto svém eseji, který pod názvem To Counter AI Risk, We Must Develop an Integral Intelligence publikoval na svém webu.

Filosof, spisovatel a zakladatel neziskového Institutu liologie Jeremy Lent se usilovně snaží přispět k celkové změně současného směřování lidstva. Tvrdí, že dnešní krize udržitelnosti není nevyhnutelným důsledkem lidské přirozenosti, ale že je kulturně podmíněná — je produktem určitých mentálních vzorců, které je možné přetvořit. Ve své “liologii” (z čínského pojmu “li”- organizující principy) nabízí rámec pro nový světonázor, který vyplývá z naší existence zakotvené v přírodním světě: způsob života, který je integrovaný, ztělesněný a hluboce propojený. 

Jeremy Lent je autorem novely The Requiem of Human Soul (Libros Libertad 2009) a dvou vysoce oceňovaných průkopnických knih The Patterning Instinct: A Cultural History of Humanity’s Search for Meaning (Prometheus Books 2017) a The Web of Meaning: Integrating Science and Traditional Wisdom to Find Our Place in The Universe (New Society Pulblishers 2021).

Nedávná exploze ohromující schopnosti umělé inteligence pravděpodobně v blízké budoucnosti promění prakticky každou oblast lidského života s účinky, které zatím nikdo nedokáže předpovědět.

Závratná rychlost, s jakou se umělá inteligence vyvíjí, je tak obrovská, že její potenciální dopad je téměř nemožné postihnout. Jak ukazují ve své přelomové prezentaci Dilema umělé inteligence Tristan Harris a Aza Raskin (spoluzakladatelé Centra pro humánní technologie / Center for Human Technology), úspěchy umělé inteligence se dnes začínají číst jako sci-fi. Systém umělé inteligence například dokáže po pouhých třech vteřinách poslechu lidského hlasu automaticky doplnit vyslovovanou větu hlasem, který dokonale odpovídá skutečnosti, takže jej nikdo nedokáže od hlasu skutečného člověka odlišit. Harris s Raskinem nám ukazují, že je-li umělá inteligence propojená s fMRI technologií zobrazování mozku, může rekonstruovat, co si mozek člověka myslí a přesně to reprezentovat jako obraz.

Modely umělé inteligence začínají vykazovat nové schopnosti, které do nich jejich tvůrci  nenaprogramovali. Model umělé inteligence, který byl vytvořen k odpovídání na otázky v angličtině, může najednou rozumět otázkám v perštině a odpovídat na ně, aniž by byl v tomto jazyce programován – a nikdo, dokonce ani jeho programátoři, nevědí proč. U systému ChatGPT (volně používaný systém umělé inteligence) bylo k překvapení jeho vlastních programátorů zjištěno, že se sám vyškolil v chemii na výzkumné úrovni, přestože to nebylo součástí jeho cílových tréninkových dat.

Mnohé z těchto událostí se odehrávají v časovém rámci, který se už neměří na měsíce a roky, ale na týdny a dny. Odborníci přirovnávají význam fenoménu umělé inteligence k vynálezu jaderné bomby, jen s jedním mrazivým rozdílem: zatímco velikost jaderné hrozby by se mohla zvyšovat pouze tempem vlastních schopností vědců, umělá inteligence je čím dál schopnější se sama učit, jak se stát výkonnější. Nedávno se modely umělé inteligence naučily generovat vlastní tréninková data tím způsobem, že se samy začaly zlepšovat a upravovat části kódu tak, aby pracoval víc než dvojnásobnou rychlostí. Schopnosti umělé inteligence se dnes už zvětšují exponenciálním tempem, a to z velké části jako důsledek distribuovaných síťových účinků programátorů, kteří na své průlomové poznatky navzájem navazují. Vzhledem k tomuto nedávnému vývoji předpovídají odborníci budoucí zlepšení umělé inteligence dvojnásobnou exponenciální rychlostí, což začíná na grafu vypadat jako svislá čára potenciálu, který exploduje směrem vzhůru.

Obecně používaný termín pro popis tohoto jevu, který byl zatím jen hypotetickým myšlenkovým experimentem, je singularita. Už v roce 1965, na počátku počítačového věku, tuto mocnou a znepokojivou vizi poprvé popsal britský matematik I. J. Good. Napsal tehdy: „Ať je ultrainteligentní stroj definován jako stroj, který dokáže dalece překonat všechny intelektuální aktivity každého člověka, ať už je jakkoliv chytrý. Vzhledem k tomu, že  konstrukce strojů představuje jednu z těchto intelektuálních činností, mohl by ultrainteligentní stroj navrhovat a konstuovat ještě lepší stroje; pak by nepochybně došlo k ‚explozi inteligence‘ a inteligence člověka by zůstala daleko za ní. První ultrainteligentní stroj je tedy posledním vynálezem, který kdy člověk potřeboval vytvořit.“[1]

Téměř šest desetiletí poté, co byla singularita poprvé zformulována, se z teoretické spekulace proměnila v naléhavý existenční problém. Je samozřejmě snadné vyjmenovat nesčetné potenciální přínosy ultrainteligentního počítače: objevy léků na vysilující nemoci; ultrasofistikovanou mnohostrannou automatizaci, která nahradí lidskou dřinu; technologická řešení nejpalčivějších problémů lidstva. Na druhou stranu poukazují pozorovatelé na nebezpečně destruktivní potenciál pokročilé umělé inteligence pro svět, který už nyní praská ve švech: na riziko, že deepfake a automatizovaní roboti budou ještě víc společnost polarizovat; že personalizovaní asistenti umělé inteligence už dnes zneužívají lidi pro zisk a prohlubují epidemii sociální izolace; že při závádění umělé intelgience bude docházet k větší centralizaci moci do rukou několika megakorporací, abychom jmenovali jen několik hlavních problémů. Ale i mimo tyto vážné obavy varují přední odborníci na umělou inteligenci, že pokročilá obecná umělá inteligence (AGI) představuje pravděpodobně vážnou hrozbu nejen pro lidskou civilizaci, ale i pro samotnou existenci lidstva, včetně dalšího pokračování života na Zemi.

Problém sladění

U kořenů tohoto hlubokého rizika je něco, co je známé jako problém sladění. Musíme se ptát, co by se stalo, pokud by nadlidská inteligence chtěla dosáhnout nějakého cíle, který by nebyl v souladu s podmínkami potřebnými pro blaho člověka – nebo, když na to přijde, pro přežití samotného života na Zemi. Tento nesoulad by mohl být jednoduše důsledkem chybného lidského naprogramování. Významný futurista Nick Bostrom uvádí příklad superinteligence navržené s cílem vyrábět kancelářské sponky, která celou Zemi přemění v gigantickou továrnu na výrobu sponek.

Lze si také docela dobře představit, že by si superinteligentní umělá inteligence mohla vyvinout svou vlastní cílovou orientaci, která by s velkou pravděpodobností nebyla v souladu s lidským rozkvětem. Umělá inteligence by nemusela vidět člověka jako nepřítele, jehož je třeba zlikvidovat, ale mohli bychom se jednoduše stát překážkami pro její vlastní záměry, stejně jako dnes čelí vyhynutí orangutani, horské gorily a nesčetné další druhy v důsledku naší lidské činnosti. Superinteligence by například mohla chtít optimalizovat zemskou atmosféru pro svou vlastní rychlost zpracování dat, což by vedlo k tomu, že by už biosféra nedokázala udržet život.

S tím, jak se dnes superinteligence posouvá od myšlenkového experimentu k naléhavě hrozící existenční krizi, jsou mnozí přední analytici, kteří se touto problematikou zabývají už desítky let, mimořádně vyděšení a snaží se bít na poplach dřív, než bude pozdě. Profesor Max Tegmark z MIT (Massachusets Institute of Technology), vysoce uznávaný fyzik a prezident Future of Life Institute (Institutu budoucnosti života), považuje tento okamžik za náš historický moment „K Zemi hleď“ („Don´t Look Up“), čímž odkazuje na satirický film, v němž asteroid ohrožuje život na Zemi vyhynutím, ale plán na záchranu planety je mařen zájmy korporací a neschopností veřejnosti odvrátit svou pozornost od drbů celebrit. V důvěrném podcastovém rozhovoru Tegmark naši situaci přirovnává k diagnóze rakoviny v terminálním stádiu pro celé lidstvo a prohlašuje, že „existuje docela velká možnost, že to jako lidé nezvládneme a že v nepříliš vzdálené budoucnosti žádní lidé na planetě nebudou – a to mě velmi mrzí“.

Tegmarkovy obavy sdílejí i další přední odborníci. Eliezer Yudkowsky, který od roku 2001 pracuje na sladění Obecné umělé inteligence (AGI, tj. umělé inteligence, která přesáhla existující strukturu) a je všeobecně považován za zakladatele tohoto oboru, upozorňuje, že „dostatečně inteligentní umělá inteligence nezůstane dlouho omezena pouze na počítače. V dnešním světě můžete posílat e-mailem řetězce DNA do laboratoří, které budou na požádání vyrábět proteiny, což umělé inteligenci, původně omezené na internet, umožní vytvářet umělé formy života nebo se rovnou pustit do postbiologické molekulární výroby.“ Yudkowsky vyzývá k okamžitému a časově neomezenému celosvětovému moratoriu na další vývoj umělé inteligence, v případě potřeby vynucenému koordinovanou mezinárodní vojenskou akcí.

Z krátkodobého hlediska existuje několik politických návrhů, prosazovaných vůdčími představiteli komunity umělé inteligence, ve snaze zkrotit některé z nejviditelnějších společenských rozvratů, které se předpokládají v důsledku čím dál všudypřítomnějšího vlivu umělé inteligence. Otevřený dopis, který vyzývá k pozastavení dalšího vývoje umělé inteligence na dobu nejméně šesti měsíců, podepsalo víc než třicet tisíc signatářů, včetně mnoha nejvýznamnějších osobností v tomto oboru. Návrhy, které jsou v něm obsažené, zahrnují kromě celosvětového moratoria požadavek, aby každý materiál, jenž umělá inteligence vytvoří, byl jako takový jasně označen; dále ustanovení, že všechny nové zdrojové kódy umělé inteligence budou zveřejněny, aby byla umožněna transparentnost; a právní předpoklad, že nové verze umělé inteligence nejsou bezpečné, pokud se neprokáže opak, což by přeneslo důkazní břemeno na vývojáře umělé inteligence, aby prokázali její bezpečnost před jejím zavedením – obdobně jako je tomu v případě právního rámce používaného ve farmaceutickém průmyslu.

Tyto návrhy jsou nanejvýš rozumné a měly by být neprodleně přijaty vládami jednotlivých států, přičemž by měl být jmenován mezinárodní panel odborníků na umělou inteligenci pod záštitou OSN, který by doporučil další pokyny pro její možné celosvětové přijetí. V konečném důsledku by zastřešující strategií těchto pokynů mělo být omezení dalšího posilování umělé inteligence, pokud nebo dokud se nepodaří uspokojivě vyřešit samotný problém jejího sladění.

Existuje však závažný omyl, který sdílí, zdá se, naprostá většina teoretiků umělé inteligence a který musí být rozpoznán a napraven, aby v problematice sladění bylo možné dosáhnout skutečného pokroku. Tento problém souvisí s povahou samotné inteligence. Dokud se v komunitě umělé inteligence nerozšíří hlubší pochopení toho, co inteligenci tvoří, hrozí nejen, že se nám nepodaří vyřešit problém sladění, ale že se při jeho zvažování vydáme špatným směrem.

Konceptuální a živá inteligence

Když teoretici umělé inteligence píší o inteligenci, často vycházejí z předpokladu, že existuje jen jedna forma inteligence: analytická inteligence, která se měří pomocí IQ testu a která umožnila lidskému druhu ovládnout ostatní přírodní svět a v rámci níž nyní hrozí, že nás umělá inteligence překoná. V tomto předpokladu není komunita kolem umělé inteligence sama – sdílí ho většina lidí v moderním světě a tvoří ústřední součást mainstreamového pohledu na to, co znamená být lidskou bytostí. Když Descartes prohlásil „cogito ergo sum“ – „myslím, tedy jsem“ – a položil tak intelektuální základ pro moderní filozofické myšlení, vyslovil tím domněnku, že určující vlastností lidstva, která ho odlišuje od všech ostatních živých bytostí, je schopnost konceptuálního myšlení. Zvířata jsou od té doby podle Descarta a většiny vědců chápána jako pouhé stroje, které jednají bez subjektivity či jakéhokoli myšlení.[2]

Nicméně lidská schopnost konceptualizace, jakkoli mocná, představuje jen jednu z forem inteligence. Existuje další forma inteligence – živá inteligence – která je nedílnou součástí lidského poznání a kterou sdílíme s ostatním životem na Zemi.

Jestliže chápeme inteligenci tak, jak je obecně definovaná, tedy jako schopnost vnímat nebo vyvozovat informace a používat je za účelem adaptivního chování, pak inteligence existuje všude v živém světě. Je poměrně snadné  ji vidět u vysoce funkčních savců jako jsou sloni, kteří mohou prostřednictvím infrazvuku komunikovat na stovky mil a provádět něco, co se jeví jako obřady nad kostmi mrtvých příbuzných; nebo u kytovců, kteří komunikují sofistikovanými „jazyky“ a má se za to, že „klevetí“ o nepřítomných členech komunity.[3] Rozsáhlá živá inteligence však byla identifikovaná také v rostlinách, které kromě vlastních verzí našich pěti smyslů používají až patnáct dalších způsobů, jak mohou své prostředí vnímat. Rostliny mají propracované vnitřní signalizační systémy, jež využívají stejné chemické látky jako je serotonin nebo dopamin, které působí u lidí jako neurotransmitery; bylo prokázáno, že rostliny jednají záměrně a cílevědomě: mají paměť a učí se, komunikují mezi sebou a mohou dokonce jako komunita rozdělovat zdroje.[4]

Živou inteligenci lze rozpoznat i na buněčné úrovni: jedna buňka má tisíce senzorů, které vystupují   skrze její vnější membránu a řídí tok specifických molekul – buďto je vtahují dovnitř buňky, nebo je z ní vytlačují ven podle toho, co je potřeba. Buňky používají ke komunikaci s ostatními buňkami ve svém okolí jemně vyladěné signalizační mechanismy a současně vysílají a přijímají stovky signálů. Každá buňka si musí být vědoma sama sebe jakožto já: „ví“, co je uvnitř její membrány a co je mimo ni; určuje, které molekuly potřebuje a kterých se má zbavit; ví, kdy je v ní potřeba něco opravit a jak to provést; určuje, jaké geny má ve své DNA exprimovat a kdy je čas se rozdělit, a tak se rozmnožit. Slovy filozofa biologie Evana Thompsona: „Kde je život, tam je mysl“.[5]

Když přední kognitivní neurovědci zkoumají lidské vědomí, analogicky přitom rozlišují dvě formy vědomí, které lze tak jako inteligenci klasifikovat jako konceptuální a živé vědomí. Například nositel Nobelovy ceny Gerald Edelman rozlišuje mezi tzv. primárním (živým) a sekundárním (konceptuálním) vědomím, zatímco světoznámý neurovědec Antonio Damasio činí obdobné rozlišení mezi tzv. jádrovým vědomím a vědomím vyššího řádu. Teorie duálních systémů v psychologii podobně předpokládá dvě formy lidského poznání – intuitivní a analytické –, jež Daniel Kahneman přesvědčivě popsal v knize Thinking Fast and Slow (Rychlé a pomalé myšlení) a které korespondují s rozdělením na živou a konceptuální inteligenci, respektive na živé a konceptuální vědomí.[6]

Na cestě k integrované inteligenci

Důsledkem tohoto stále rozšířenějšího uznání existence živé a konceptuální inteligence je skutečnost, že karteziánské pojetí inteligence jako výhradně analytické schopnosti – jež sdílí velká většina teoretiků umělé inteligence – je nebezpečně omezené.

Dokonce se ukázalo, že i lidská konceptuální inteligence vzniká na základě živého vědomí. Jak přesvědčivě demonstroval kognitivní lingvista George Lakoff, abstraktní myšlenky a pojmy, které používáme k vytváření našich teoretických modelů světa, vznikají ve skutečnosti z metafor naší ztělesněné zkušenosti se světem – vysoké a nízké, dovnitř a ven, velké a malé, blízké a uzavřené, prázdné a plné. Na rozdíl od karteziánského mýtu o schopnosti ryzího myšlení jsou naše pojmová a živá inteligence intimně propojeny.

Naproti tomu strojová inteligence je skutečně čistě analytická. Nemá žádný substrát, který by ji spojoval s vibrujícím cítěním života. Bez ohledu na úroveň své sofistikovanosti a svého výkonu nepředstavuje nic jiného než zařízení pro rozpoznávání vzorců. Teoretici umělé inteligence mají sklon považovat inteligenci za nezávislou na substrátu – to znamená, že soubor vzorců a vazeb, které ji tvoří, lze v zásadě oddělit od její materiální základny a přesně replikovat jinde, tak jako když přenášíte data ze starého počítače do nového. Toto platí pro umělou inteligenci, ale ne pro lidskou inteligenci.[7]

Převládající pohled na lidstvo jako definované pouze na základě pojmové inteligence významně přispěl k dualistickému pohledu na svět, který je základem mnoha velkých problémů, jimž dnes společnost čelí. Zrychlující se klimatická krize a ekologická spoušť, kterou pácháme v přírodě, jsou na nejhlubší úrovni způsobeny vládnoucím instrumentalistickým světonázorem, který nahlíží člověka jako v podstatě odděleného od ostatní přírody a přírodu vidí jen jako zdroj pro lidskou spotřebu.

Jakmile si však uvědomíme, že lidé disponují jak konceptuální, tak živou inteligencí, může to transformovat náš pocit lidské identity. Nejvíce ceněné lidské vlastnosti, jako je soucit, integrita nebo moudrost, nevznikají pouze z pojmové inteligence, ale ze složité směsice myšlenek, pocitů, intuic a vjemů integrovaných do soudržného celku. Když se naučíme vědomě se naladit na rozvinuté signály našeho živého vědomí, můžeme si vytvořit integrovanou inteligenci: takovou inteligenci, která do naší vlastní identity, do našich hodnot a životních rozhodnutí plně zahrnuje jak pojmovou, tak živou inteligenci.

Jakmile přijmeme svou vlastní živou inteligenci, je přirozené obrátit pozornost směrem ven a ocenit živou inteligenci vyzařující ze všech živých bytostí. Uvědomění si naší společné oblasti inteligence s ostatním životem může vést k silnému pocitu důvěrného spojení s živým světem. Jestliže je pojmová inteligence kognitivním vrcholem specializace, která nás odlišuje od ostatních živočichů, je to naše živá inteligence, která se rozprostírá po celém ostatním území existence a vybízí nás ke spolupráci s veškerým životem.

Jiné kultury mají toto porozumění už dlouho. Tradiční čínští filozofové neviděli žádný zásadní rozdíl mezi rozumem a citem a používali zvláštní slovo tiren, které označovalo poznání něčeho nejen prostřednictvím intelektu, ale celým tělem a myslí. Slovy neokonfuciánského mudrce Wang Jang-minga: „Srdce-mysl není nic bez těla a tělo není nic bez srdce-mysli.“[8] Domorodé kultury po celém světě sdílejí vědomí hluboké spřízněnosti se všemi živými bytostmi, což je vede k tomu, že ostatní tvory chápou jako součást rozšířené rodiny.[9] Pro západní kulturu, která dnes představuje globálně dominantní zdroj hodnot, je však tato orientace na integrovanou inteligenci vzácná, nicméně je naléhavě potřebná.

Sladění s integrací

Tyto rozdíly, jakkoli se mohou zdát teoretické, mají zásadní význam, když uvažujeme o nástupu pokročilé umělé inteligence a o tom, jak se vypořádat s problémem jejího sladění. Při bližším zkoumání se ukáže, že problém sladění je spojením dvou v podstatě odlišných problémů: Otázka, jak sladit umělou inteligenci s lidským rozkvětem, předpokládá základní otázku, co je pro lidský rozkvět na prvním místě zapotřebí. Bez pevného základu, který by stanovil podmínky pro lidský blahobyt, postrádá otázka sladění umělé inteligence význam.

Naštěstí už bylo na toto téma vykonáno mnoho práce, která ukazuje na lidský rozkvět, který se rodí z naší identity jako hluboce integrovaného organismu zahrnujícího jak konceptuální, tak živé vědomí. Zásadní dílo chilského ekonoma Manfreda Maxe-Neefa obsahuje komplexní taxonomii základních lidských potřeb, která zahrnuje deset primárních požadavků, jako jsou mimo jiné obživa, láska, svoboda, bezpečí a participace s druhými. I když jsou tyto potřeby univerzální, mohou být uspokojovány nesčetnými způsoby v závislosti na konkrétních historických a kulturních podmínkách. Jak navíc přesvědčivě prokázali vědci zabývající se systémem Země, lidské systémy jsou úzce propojeny s většími biologickými a planetárními systémy, které podporují život.   Udržitelný lidský blahobyt vyžaduje zdravou, životem vibrující Zemi s neporušenými ekosystémy, které jsou schopny snadno doplňovat svou vlastní hojnost.[10]

Jak by mohla vypadat umělá inteligence, která by byla naprogramovaná v souladu s principy, jež by umožňovaly rozkvět veškerého života na zdravé Zemi, včetně lidské civilizace?

Když si ale uvědomíme, jak je naprostá většina lidí v rozsáhlých oblastech dnešního světa vzdálená možnosti naplnění požadavků na rozkvět, ukazuje se, že problém sladění se ve skutečnosti neomezuje jen na oblast umělé inteligence, ale že jde spíše o zásadní problém, který je základem ekonomického a finančního systému, který řídí náš moderní svět. Jak jsem už uvedl jinde, globální kapitalismus, tak jak se projevuje v akciových společnostech, lze sám o sobě chápat jako zárodečnou formu špatně sladěné umělé inteligence: to znamená takovou formu, kde nad základními lidskými potřebami převážil prvořadý cíl maximalizace hodnoty pro akcionáře, který vedl k současné metakrizi, jež vznikla v důsledku souběhu rostoucí nerovnosti, rychlého rozvoje technologií, klimatického kolapsu a zrychlující se ekologické devastace. V tomto ohledu, jak upozornil sociální filozof Daniel Schmachtenberger, lze pokročilou umělou inteligenci považovat za urychlovač základních příčin současné metakrize ve všech dimenzích.

Z této temné prognózy se vynořuje světlá stránka, která nabízí určitou naději na společenský obrat směrem k budoucnosti podporující život. Když analytici uvažují o velkých dilematech, kterým dnes lidstvo čelí, často je popisují jako „hříšné  problémy“: jako spleť vysoce komplexních vzájemně propojených výzev, jež postrádají dobře definovaná řešení a vznikají v časovém horizontu, jenž pro naše kognitivní systémy – které se vyvinuly v savaně, aby reagovaly na bezprostřednější rizika – nepředstavuje jasnou krizovou situaci. Nemohl by nástup vyspělé umělé inteligence s jejím jasným a aktuálním existenčním nebezpečím sloužit jako urychlovač nesouladu, který je v našem globálním systému už přítomen – k tomu, abychom se jako kolektivní lidský druh probudili a uvědomili si rozvíjející se civilizační katastrofu, která se už před námi rýsuje? Nemohlo by nás to jako planetární společenství vyburcovat k tomu, abychom se přeorientovali na moudrost, která je k dispozici v tradičních kulturách a existuje v naší vlastní živé inteligenci?

Někdy se říká, že ke sjednocení lidstva je nutná zjevná společná hrozba, například příchod hypotetického nepřátelského mimozemského druhu na Zemi, který nás ohrožuje vyhynutím. Možná se takový okamžik chystá přijít právě teď – s mimozemskou inteligencí, která se vynořuje z našich vlastních machinací. Pokud existuje skutečná naděje na pozitivní budoucnost, zrodí se z našeho pochopení, že jsme jako lidé konceptuální i živé bytosti, hluboce propojené s veškerým životem na této vzácné planetě, a že jsme kolektivně schopni vytvořit skutečně integrující civilizaci, která vytvoří podmínky pro rozkvět veškerého života na obnovené Zemi.

1/ Vinge, V. (1993). “What is The Singularity?” VISION-21 Symposium(March 30, 1993); http://en.wikipedia.org/wiki/I._J._Good.

2/ For an in-depth discussion of this historical process, see my book The Web of Meaning: Integrating Science and Traditional Wisdom to Find Our Place in the Universe, Chapter 3.

3/ Carl Safina, Beyond Words: What Animals Think and Feel (New York: Henry Holt and Co., 2015), pp. 92, 211, 236–7; Lucy A. Bates, Joyce H. Poole, and Richard W. Byrne, “Elephant Cognition,” Current Biology 18, no. 13 (2008): 544–46; Kieran C. R. Fox, Michael Muthukrishna, and Susanne Shultz, “The Social and Cultural Roots of Whale and Dolphin Brains,” Nature Ecology & Evolution 1, November (2017): 1699–705; Katharina Kropshofer, “Whales and Dolphins Lead ‘Human-Like Lives’ Thanks to Big Brains, Says Study,” The Guardian, 16 October, 2017.

4/ Paco Calvo, et al., “Plants Are Intelligent, Here’s How,” Annals of Botany 125 (2020): 11–28; Eric D. Brenner et al., “Plant Neurobiology: An Integrated View of Plant Signaling,” Trends in Plant Science 11, no. 8 (2006): 413–19; Anthony Trewavas, “What Is Plant Behaviour?”, Plant, Cell and Environment 32 (2009): 606–16; Stefano Mancuso, The Revolutionary Genius of Plants: A New Understanding of Plant Intelligence and Behavior (New York: Atria Books, 2018; Suzanne W. Simard, et al., “Net Transfer of Carbon between Ectomycorrhizal Tree Species in the Field,” Nature 388 (1997): 579–82; Yuan Yuan Song, et al., “Interplant Communication of Tomato Plants through Underground Common Mycorrhizal Networks,” PLoS Biology 5, no. 10 (2010): e13324.

5/ Boyce Rensberger, Life Itself: Exploring the Realm of the Living Cell (New York: Oxford University Press, 1996), pp. 62–6; Brian J. Ford, “Revealing the Ingenuity of the Living Cell,” Biologist 53, no. 4 (2006): 221–24; Brian J. Ford, “On Intelligence in Cells: The Case for Whole Cell Biology,” Interdisciplinary Science Reviews 34, no. 4 (2009): 350-65; Evan Thompson, Mind in Life: Biology, Phenomenology, and the Sciences of Mind (Cambridge, MA: Harvard University Press, 2007), p. ix.

6/ Gerald M. Edelman, and Giulio Tononi, A Universe of Consciousness: How Matter Becomes Imagination (New York: Basic Books, 2000); Antonio Damasio, The Feeling of What Happens: Body and Emotion in the Making of Consciousness (New York: Harcourt Inc., 1999); Daniel Kahneman, Thinking Fast and Slow (New York: Farrar, Straus & Giroux, 2011).

7/ For a lucid explanation of why human intelligence is not substrate independent, see Antonio Damasio, The Strange Order of Things: Life, Feeling, and the Making of Cultures (New York: Pantheon 2018), pp. 199–208.

8/ Donald J. Munro, A Chinese Ethics for the New Century: The Ch’ien Mu Lectures in History and Culture, and Other Essays on Science and Confucian Ethics (Hong Kong: The Chinese University Press, 2005), p. 24; Yu, N. (2007). “Heart and Cognition in Ancient Chinese Philosophy.” Journal of Cognition and Culture, 7(1-2), 27-47. For an extensive discussion of the integrative nature of traditional Chinese thought, see my book The Patterning Instinct: A Cultural History of Humanity’s Search for Meaning (Amherst, NY: Prometheus, 2017), chapters 9 and 14.

9/ Four Arrows (Don Trent Jacobs), and Darcia Narvaez, Restoring the Kinship Worldview: Indigenous Voices Introduce 28 Precepts for Rebalancing Life on Planet Earth (Berkeley, CA: North Atlantic Books, 2022).

10/ Max-Neef, M.A., 1991. Human Scale Development: Conception, Application and Further Reflections. Zed Books, New York; Johan Rockström, et al., “A Safe Operating Space for Humanity,” Nature 461 (2009): 472–75; William J. Ripple, et al., “World Scientists’ Warning to Humanity: A Second Notice,” BioScience 67, no. 12 (2017): 1026–28.

 

Prebraté z: www.potulnauniverzita.cz