Satish Kumar

Satish Kumar (nar. 1936) indický mírový a ekologický aktivista a editor. V 9 letech vstoupil do řádu džainistických putujících mnichů, později se stal stoupencem učení Mahátmy Gándhího, jeho myšlenky nenásilí, pozemkové reformy Indie a mírového světa. V roce 1962 se spolu se svým druhem E.P. Menonem vydal na 12 800 km dlouhou mírovou pouť z Indie do hlavních měst 4 světových jaderných mocností: Moskvy, Paříže, Londýna a Washingtonu. Od roku 1973 žije v Anglii, kde se stal editorem věhlasného časopiseu Resurgence & Ecologist a také zakladatelem a ředitelem centra pro ekologická studia Schumacher Collegue, kde dodnes působí. Ve svých 50 letech podnikl Satish Kumar další velké 2 000 km putování po posvátných místech Anglie jako oslavu své lásky k životu a k přírodě. Satish Kumar je vyhledáváným a uznávaným řečníkem a vede workshopy o ekologii úcty, holistickém vzdělávání a dobrovolné skromnosti. Je autorem knih: No Destination: Autobiography of Pilgrim (autobiografie), You Are, Therefore I Am: A Declaration of Dependence, The Buddha and the Terrorist, Soul, Soil, Society: a new trinity for our time. V roce 2008 byl o S. Kumarovi natočen  dokumentární film Earth Pilgrim.

Velká hnutí i věčné filosofie často svá základní poslání shrnovaly do trojic. Jednou z hinduistických trojic je Brahma, Višnu a Šiva – principy tvoření (vzniku), trvání (kontinuity) a rozkladu (proměny). Křesťané mají Otce, Syna a Ducha svatého. Řekové se zaměřili na pravdu, dobro a krásu. Americká ústava přišla se životem, svobodou a následováním štěstí a Francouzská revoluce se svobodou, rovností a bratrstvím. V naší době se hnutí new age seskupilo kolem konceptů mysli, těla a ducha. Tyto trojice mají své vlastní směřování a jsou relevantní ve svém vlastním kontextu, avšak žádná z nich nepředstavuje holistický a ekologický světový názor; jsou buďto spirituální nebo sociální, ale ve všech případech jsou antropocentrické a chybují v tom, že ve spojení člověk – příroda vysoce zdůrazňují člověka.

Nicméně starodávný hinduistický text Bhagavad Gíta obsahuje trojici, která je podle mého názoru holistická a zahrnuje v sobě ekologii, spiritualitu i humanitu. Tato trojice zní v sanskrtu yagna, tapas a dana. Yagna je spojena se vztahy člověk–příroda; tapas se vztahy člověk–božské a dana  se vztahy člověk–člověk. Přeložil jsem tuto trojici do angličtiny jako půda, duše a společnost.

 

Ekologie půdy

Půda přichází na řadu jako první. Představuje přírodu a udržuje celý svět. Všechno pochází z půdy a vrací se zpátky do půdy. Potrava, která udržuje život, pochází z půdy. Voda, která vyživuje život, je půdou zadržována a také oheň. Slunce, měsíc a hvězdy se všechny vztahují k zemi. Půda pro mě představuje metaforu pro celý přírodní systém. Jestliže o půdu pečujeme, bude půda pečovat o nás. Skrze půdu jsme všichni příbuzní a vzájemně propojení. Závisíme na ni. Všechny živé bytosti jsou na půdě závislé.

Bohužel v posledních několika stoletích se věda, technologie a ekonomika rozvinuly takovým způsobem, že jsme sami sebe povýšili do vládnoucí pozice a dali lidem vyšší status. Rozvinuli jsme světový názor, který diktuje, že lidský druh je nadřazen všem ostatním druhům. Zvířata, lesy, řeky a oceány musejí sloužit a uspokojovat nejen potřeby lidstva, ale také jeho nenasytnost a všechna jeho přání. Tento způsob myšlení byl nazván speciesismus, což znamená, že jeden druh – ten  lidský –  je nadřazen všem ostatním druhům.

Tento arogantní světový názor vedl k ústupu od recipročních, vzájemných, uctivých a duchovních vztahů mezi lidmi a ostatní přírodou. Ve skutečnosti lidé začali věřit, že jsou od přírody oddělení a jí nadřazení. Příroda je tam venku – lesy, řeky, ptáci a ostatní divoký život – a my lidé jsme uzavřeni zde v našich domech, palácích, zámcích, apartmánech, kancelářích, autech, vlacích a letadlech.

V nedávné minulosti existovali filosofové a vědci, kteří pokládali za správné, aby lidstvo dál pokračovalo ve svém dobývání přírody prostřednictvím technologie, vědy, průmyslu a obchodu. Během této průmyslové a technologické revoluce bylo lidstvo ve válce proti přírodě: ve jménu zvýšení produkce potravin jsme znečistili půdu chemikáliemi a pesticidy. Ptáky a zvířata jsme stěsnali do kurníků a klecí a krutě jsme s nimi zacházeli, aby díky zvýšenému prodeji zvířecích proteinů mohl být vytvářen větší a větší zisk. Vytrvalá destrukce deštných pralesů stejně jako listnatých lesů byla ospravedlňována potřebou větších oblastí orné půdy pro agrobyznys. Průmyslový způsob rybaření, který vyčerpává a ničí přírodní rovnováhu oceánů a řek, představuje další příklad našich válečných aktů proti přírodě. Dokonce i kdybychom tuhle válku vyhráli, zjistili bychom, že jsme stranou prohrávající.

Tato válka proti přírodě je podněcována našim přesvědčením, že funkcí přírody je pohánět stroj naší ekonomiky. Toto se musí změnit. Skutečnou pravdou je, že ekonomika je zcela podřízena ekologii nebo životnímu prostředí. Pokud je přírodní kapitál vyčerpáván – pokud je životní prostředí ničeno – potom i ekonomika dospěje ke svému konci.

Takže výzvou pro lidstvo 21. století je objevit pokoru a překonat dualitu a naše odpojení od přírody. Příroda není jen venku, my jsme také příroda. V angličtině výrazy „natal“ (zrozený), „nativity“ (narození) a „nature“ pocházejí z téhož slovního kořene. Slovo příroda znamená cokoliv, co je zrozeno a zemře. Protože my lidé jsme také zrozeni a zemřeme, jsme rovněž přírodou. Takže příroda a lidé jsou jedno. Proto musíme pochopit, že to, co děláme přírodě, děláme sami sobě. Všichni jsme navzájem propojeni; žijeme ve vzájemně závislém světě.

S tímto novým vědomím jednoty lidí a přírody dospíváme k novém způsobu ocenění všeho života. Norský filosof Arne Naess to nazval hlubinnou ekologií. Když oceňujeme přírodu jen v kontextu její užitečnosti pro náš vlastní prospěch, jde o mělkou ekologii. Když však rozpoznáváme vnitřní hodnotu všeho života, malého nebo velkého, pak jde o hlubinnou ekologii. Stéblo trávy, červ, hmyz i komár mají právo žít; také stromy, řeky, ptáci a ryby mají toto právo bez ohledu na užitečnost, kterou mají pro lidi.

Tak jako uznáváme lidská práva, hlubinná ekologie nás žádá, abychom uznali práva přírody. Náš vztah s přírodou musí být zapuštěn do stále většího uvědomování si principů nenásilí a úcty vůči životu. Hlubinná ekologie přirozeně vede k ekologii úcty a ke spirituální ekologii.

Příroda není mrtvý objekt. Příroda je živá. Podle vědce Jamese Lovelocka, který navrhl teorii Gaia, je Země živoucí organismus a také podle hinduistické filosofie je příroda inteligentní a vědomá. Prvky země, vzduchu, ohně a vody mají pro hinduisty božskou přirozenost. Hinduisté mluví o bohu deště Indrovi, o bohu větru Vayuovi, o bohyni ohně Agni a o bohyni země Bhumi. Hovoří rovněž o bohu slunce, bohu měsíce, o bohu Himalájí Šivovi a o bohyni vody Ganze. V podstatě bůh či bohyně nejsou od přírody oddělení.

Indický vědec Vinoba Bhave v komentáři ke Gítě píše: „Všechno, co je kolem nás, není nic než bůh. On stojí před námi všemi po všechen čas … Je Pánem, jediným Pánem, který se ukazuje ve všem živém i neživém.“

Bhave pokračuje, „Bůh je všude ve vesmíru. Jako posvátné řeky, vysoká pohoří, klidné oceány, soucitné krávy, vznešení koně, velkolepí lvi, kukačky líbezných hlasů, krásní pávi, jako čistí a samotu milující šneci, jako vrány mávající svými křídly, vzhůru stoupající plameny a pokojné hvězdy – Bůh prostupuje celým stvořením v různých formách. Měli bychom cvičit náš zrak, abychom Ho dokázali všude spatřit.“

Příroda je božská a posvátná stejně jako bohatá. A všechny druhy jsou živeny díky aktu oběti života, který život udržuje. My lidé jsme dary přírody obdarováváni jen potud, pokud si z ní bereme to, co potřebujeme pro uspokojení svých životně důležitých potřeb, co se týče našeho přežití a živobytí. Jsme obdarováváni dary potravy, vody a přístřeší, pokud je dokážeme přijímat s pokorou a vděčností a bez zneužívání, plýtvání, vyčerpávání nebo zněčištění. Velký indický vůdce Mahátma Gándhí prohlásil: „Příroda poskytuje dostatek pro potřeby každého člověka, nemůže však poskytovat dost pro chtivost každého z nás.“ Podle Gándhího je plýtvání násilím, znečišťování je násilím a shromažďování vlastnictví, které není pro život podstatné, představuje násilí.

Příroda je laskavá, soucitná a štědrá; je plná nepodmíněné lásky – například z drobounkého semene vyroste velká jabloň, která produkuje tisíce a tisíce jablek rok co rok. Strom nikdy svá vlastní jablka nekonzumuje. Strom nabízí své plody komukoliv, aniž by za to žádal něco nazpět; všechny příchozí potěší vonnými, sladkými, výživnými plody bez jakékoli podmínky. Světec nebo hříšník, sedlák nebo filosof, člověk nebo zvíře, pták nebo vosa, všichni bez rozdílu jsou zváni těšit se jeho plody.

Podle principu yagna bychom měli oslavovat krásu, hojnost a vznešenost přírody tím, že do ní znovu doplňujeme to, co si z ní bereme. Pokud si bereme pět stromů na vybudování domu, musíme je doplnit vysázením padesáti stromů. Jestliže jsme si vzali ze země úrodu pšenice, rýže a zeleniny a tudíž jsme z půdy odnesli nějaké živiny, musíme ji doplnit hnojem a kompostem, stejně jako ji po sedmi letech obdělávání nechat ležet ladem, to znamená nabídnout půdě po sedmi letech dovolenou. Toto se nazývá yagna, doplnění, obnova. Vinoba Bhave píše: „Pokud se nás v jednom dni natlačí stovky do jednoho místa, bude toto místo zničeno, atmosféra znečištěna, to znamená příroda bude poškozena. Měli bychom něco dělat, abychom toto narušení přírody dokázali vykompenzovat a obnovili její rovnováhu. Za tímto účelem byla ustanovena yagna. Yagna se zaměřuje na znovunahrazení, na navrácení toho, co jsme si z přírody vzali … napravení ztráty je jedním z účelů yagny.

Příroda, která je nahlížena jako neživý stroj, se stává objektem vykořisťování, zatímco příroda, která je vnímaná jako posvátná, se stává zdrojem inspirace pro umění, kulturu, architekturu a cestu náboženství. Vzdáváme hold velkým umělcům jako byl Van Gogh, za obraz slunečnic a zapomínáme, že samotné slunečnice jsou velkým uměleckým dílem božského umění, které podněcuje představivost umělců. Kdyby nebyly slunečnice, nebyl by Van Gogh, bez lilií na rybníce by nebyl Monet a bez hory Saint Victoire by nebylo Cézanna. Umělci vždy dokázali rozpoznat posvátnou kvalitu přírody. Dnes je imperativem, aby vědci, průmyslníci a politici udělali totéž a přestali o přírodě uvažovat jako o pouhém zdroji pro zisk.

Když praktikujeme pokoru a vděčnost, jsme schopni se z přírody mnoho naučit. Ale v antropocentrické moderní civilizaci se učíme o přírodě. Je velký rozdíl, když se učíme „od“ přírody a když se učíme „o“ přírodě. Když se učíme „o“ přírodě, stává se příroda objektem studia, což vede k její exploataci. Proto někteří vědci mluví o našem lidském poslání jako o snaze „ukrást přírodě tajemství.“ Když se ale učíme „od“ přírody ustavujeme s ní těsný vztah, který předpokládá pokoru a úctu k tajemství přírodních procesů.

Velký indický básník Rabindranáth Tákur založil blízko města Kalkaty školu, kterou nazval Šántiniketán, což znamená dům míru. Měl tam třídy pod mangovníkovými stromy a svým žákům říkal: „Máte dva učitele; jedním jsem já, váš lidský učitel, druhým je strom, pod nímž sedíte.“ A Tákur pokračoval: „Jsem schopen dát vám intelektuální znalosti, ale mnoho zkušeností a prožitků můžete získat pozorováním stromů. Když se znalosti a zkušenosti setkají, zrodí se moudrost.“

Když pozorujeme strom, uvědomujeme si, jak je všechno navzájem propojeno a jak je to vzájemně na sobě závislé. Z energie slunce vytvářejí listy stromu fotosyntézu; deštěm jsou stromy vyživovány; půda drží jejich kořeny. Je to jedno spojení. Buddha byl osvícen, když seděl pod stromem.

Když prožíváme přírodu, rozvíjíme vůči ní hluboké vědomí empatie a lásky a když něco milujeme, staráme se o to, uchováváme to a chráníme.

Současné ekologické hnutí je poháněno strachem ze zkázy a neštěstí. To nemůže být správná motivace pro skutečně udržitelnou budoucnost. Láska a úcta vůči půdě nás budou automaticky vést k udržitelnosti, harmonii a soudržnosti.

Musíme si uvědomit, že harmonie je nejzákladnějším principem ekologie. Všude tam, kde je harmonie porušena, existuje nesoulad a konflikt. Naší lidskou odpovědností je obnovovat a udržovat harmonii. Iránský súfijský učenec Hossein Ghomshei říká, že znalost univerzální harmonie nám prezentuje věda, umění tuto harmonii ztvárňuje a vyjadřuje v uměleckých dílech a prostřednictvím náboženství ji praktikujeme ve svém každodenním životě. Žádný konflikt mezi vědou, uměním a náboženstvím tedy neexistuje; všechny tři se vzájemně doplňují. Mnohé z našich ekologických problémů vznikají právě proto, že jsme vědu, umění a náboženskou praxi umístili do odlišných přihrádek. Pokud chceme vytvořit udržitelnou budoucnost a zmírnit problémy vyčerpání zdrojů, populační exploze a ztráty biodiverzity, musíme vytvořit soudržnost mezi vědou, uměním a náboženstvím. Lze toho dosáhnout prostřednictvím hlubokého vědomí úcty vůči půdě, vůči zemi: být člověkem znamená být pokorný a praktikovat skromnost!

 

Ekologie duše

Tak jako nás Gíta vybízí žít v harmonii s přírodním světem, vede nás také k životu v harmonii se sebou, s vlastní duší. Tak jako jsme ve válce s přírodou, jsme též ve válce sami se sebou. Usmíření se sebou je předpokladem pro usmíření se zemí. A usmíření se sebou znamená uvědomit si naší pravou povahu, uvědomit si, kdo jsme.

Každý, kdokoliv z nás, je jedinečnou a zvláštní bytostí. Jak řekl umělecký historik Ananda Coomaraswami ze Srí Lanky: „Umělec není žádný zvláštní druh člověka, ale každý člověk představuje zvláštní druh umělce.“ Coomaraswami mluví o ohromném potenciálu každé lidské bytosti. Hinduističtí filosofové mluvili o „aham Brahmasmi“: „Já jsem Brahma – čisté vědomí.“

V sanskrtu je individuální duše označována slovem atman, intimní bytí, a výrazem pro univerzální duši je paramatman, konečné bytí čili bůh. Pro individuálního člověka je v sanskrtu obdobně používáno slovo nar a pro univerzální bytost (neboli boha) slovo narayan. V arabštině nacházíme podobnou formulaci – individuální osoba je nazývána khud a božské bytí, bůh, je nazýváno Khuda pouhým připojením písmena „a“ je jednotlivec uvolněn z úzké identity neboli ega a transformován do božského vědomí a sjednocení s bohem.

Cesta k takovému osvícenému stavu vědomí vede skrze sebepoznání, skrze nesobeckou službu a vzdání se vlastního ega ve prospěch pochopení, že „jsem součástí většího celku“; jsem orgánem těla země, jsem členem pozemského společenství.

Často jsme sklíčeni pod tíhou našich omezených identit národnosti, rasy, náboženství, třídy, pohlaví a podobných rozvratných představ a mentálních konstrukcí. Býváme uvězněni v představě „já“, které je oddělené od druhých a v představě „mého“ vlastnictví, odděleného od vlastnictví druhých. Prostřednctvím univerzální lásky jsme schopni toto „ego“ rozbít a stát se součástí „eko“ – to znamená učinit kvantový skok a proměnit „g“ na „k“. Řecké slovo „eko“ je velmi krásné. Z něj pocházejí pojmy ekologie a ekonomie. Eko nebo spíše řecký pojem oikos znamená domov. Podle moudrosti řeckých filosofů domov není pouze to místo, kde fyzicky žijeme, tedy náš dům – s kuchyní, ložnicí, koupelnou, jidelnou a obývacím pokojem. Celá planeta je naším domovem, kde žije 8,7 miliónů druhů jako členové jedné domácnosti, jedné rodiny; všechny druhy jsou přáteli a příbuznými. Takový dům neboli „eko“ je místem vztahů, kdežto „já“ ve smyslu odděleného já neboli ega je stavem separace, odpojenosti a izolace. Naše duše začíná v izolaci hladovět.

Když si ale uvědomíme, že „já jsem mikrokosmos makrokosmu,“ pak se dotýkáme mysli boha, která je nezávislá na úzkých identitách, osvobozená od smutku a odluky a oproštěná od strachu a fragmentace.

Někdy jsme tak naléhavě přesvědčeni, že svět musí být zachráněn, že jsme nuceni den za dnem pracovat, abychom ochránili planetu. Důsledkem tohoto názoru je přehlížení našeho vlastního dobrého bytí syndrom vyhoření, deprese, rozpad manželství, deziluze.

Proto nás Gíta učí, že žádný z nás nemusí péči o zemi oddělovat od péče o duši. Můžeme dělat obojí. Péče o duši se nazývá tapas, což znamená věnovat čas vnitřní čistotě, meditaci, spiritualitě a naučit se žít život s elegantní jednoduchostí. Mahátma Gándhí říkal: „Buď změnou, kterou chceš vidět ve světě.“ Věřil, že by měla existovat integrita mezi teorií a praxí, mezi slovem a činem. Slova získávají sílu jen tehdy, opírají-li se o živoucí příklad. Proto Gándhí do programu svého dne integroval čas na modlitbu, meditaci, usebrání v samotě, studium, zahradničení, vaření i předení a považoval tyto činnosti za stejně podstatné jako svá jednání s britskými vládci Indie, jako organizování kampaní za nezávislost nebo úsilí za odstranění diskriminace tzv. Nedotknutelných; představoval tudíž dokonalý příklad sjednocení péče o vnější svět s péčí o vnitřní svět. Vnitřní krajina spirituality a vnější krajina udržitelnosti jsou  složitě navzájem propojené. Musíme kultivovat soucit, hledání pravdy, uvědomování si krásy i práci na seberealizaci. Jen tak můžeme spojit vnější ekologii s ekologií vnitřní.

Současné ekologické hnutí v zásadě následuje cestu empirické vědy, racionálního myšlení, sbírání informací a vnější akce. Toto je dobré, avšak nejde to dostatečně daleko. Musíme péči o duši zahrnout jako součást péče o planetu.

 

Ekologie společnosti

Péče o půdu, o zemi a péče o duši musí být rozšířeny o třetí složku péči o společnost. Přes bezprecedentní růst v oblasti ekonomiky, vědy, technologie a světového obchodu téměř polovina lidstva hladoví, nemá domov a je přehlížena.

Po druhé světové válce prohlásil prezident USA při svém projevu v OSN, že existují dva světy – rozvinutý svět a nerozvinutý svět. Rozvinutý svět je světem průmyslu, technologie, svobodného obchodu a konzumu, který pozvedá životní standardy všech lidí; nerozvinutý svět je světem zemědělství, venkovského života, lokální ekonomiky a nízké spotřeby, která lidi udržuje v chudobě. Poselstvím mainstrémových ekonomů a politiků je industrializovat svět, vytvořit ekonomickou globalizaci a umožnit svobodnému trhu řešit problémy nerozvinutého světa.

Přes téměř sedmdesát let nepřetržité snahy o industrializaci, utrpení lidí v takzvaně nerozvinutých zemích nepřestalo růst. I v Číně, Indii a Brazílii, kde vlády, průmyslníci a vůdčí obchodníci obětují své kultury a tradice a ničí svůj přírodní kapitál, aby následovali cestu moderního materialismu, žije většina jejich občanů pod hranicí chudoby. I tam, kde životní standardy stoupají a auta, počítače a dálnice se šíří, zůstává všeobecná pohoda, lidské štěstí, sociální soudržnost a uspokojivé zaměstnání vzdáleným snem.

Toto nové náboženství materialismu rostlo ruku v ruce s růstem militarismu. Celkové náklady na jaderné a konvenční zbraně se v posledních letech zečtyřnásobily a to bez jakékoli známky zvýšení bezpečnosti nebo míru. Násilí v jedné nebo jiné formě, legální války, vedené vládami, nebo ilegální války, vedené takzvanými. „teroristy“, nepřestávají zaměstnávat mnohé části světa, aniž by se přitom dospělo k nějakému vyřešení národních a mezinárodních konfliktů.

Lidstvo není jen ve válce proti přírodě, ale také ve válce proti sobě samému: hodnoty zisku, moci, kontroly a nenasytnosti ovládají mysli mainstrémových politiků a průmyslníků, reklama a dezinformace klamou mysli většiny lidí, kteří sní o životním stylu založeném na konzumerismu, pohodlí a výstřednosti.

Tento stav věcí lze těžko spojit s představou harmonie, soudržnosti a dobrého bytí. Proto je potřeba rozvinout silné sociální hnutí, založené na spravedlnosti, rovnosti, svobodě a volnosti a vedoucí k blahu všech. Toho nelze dosáhnout jen sociálním inženýrstvím nebo politickým manévrováním. Lze k tomu dospět pouze spirituálním probuzením a novým uvědoměním si vzájemné péče a obětavé služby. Gíta to nazývá dana, což znamená sdílení se, štědrost, upřednostňování dávání před braním, pozvedání se nad úzce soukromý zájem.

V kultuře, kde je soukromý zájem povýšen na nejvyšší hodnotu, se člověk přirozeně ptá, proč se máme svého sobectví vzdávat? Jak říká Vinoba Bhave, odpověď Gíty zní: „Protože už jsme společnosti vysoce zavázaní. Když jsme se narodili, byli jsme zcela bezbranní a slabí. Byla to společnost, která se o nás postarala a která nás vychovala a proto bychom ji měli sloužit.“

Zdědili jsme velkou architekturu: pyramidy, Taj Mahal, velké mešity i katedrály. Jsme požehnáni tolikerou literaturou, poezií, hudbou a malířstvím. Jsme obohaceni velkým učením osvícených mistrů jako byli Buddha, Mohammed, Ježíš Kristus, Lao-ce a další. Jsme obdařeni filosofií, vědou a technologií.

Seznam darů, které jsem přijali a zdědili od našich předků i od našich přátel a druhů, je nekonečný. Jsme jim dlužni. A dnes je na nás, abychom přispěli k této kultuře a civilizaci a zajistili, aby žádné dítě v naší lidské rodině nebylo bez jídla, aby žádný nemocný člověk nebyl ponechán bez pomoci, aby žádná země nebo společenství nebylo postiženo válkou, vykořisťováním nebo mučením. Tohoto cíle nemůžeme dosáhnout zítra, nicméně snaha o dobré bytí všech musí začít dnes a my se musíme pozvednout nad úzce omezené sobectví a usilovat o společný zájem.

Nicméně tato vize práce pro společný prospěch není nikdy snadná. Ve společnosti existují právně zaručené zájmy, které nám brání jednat ve společném zájmu a posouvají nás k sobectví. Silné zneužívání slabých, utiskování chudých bohatými, podrobování si bezmocných těmi, kdo po moci touží. V takové situaci obhajuje Gíta boj a čin.

Mahátma Gándhí byl jedním z nejhorlivějších stoupenců principů Gíty. Štastně šel do vězení „jako jde ženich do svatebního pokoje.“ Gándhí praktikoval nenásilí, pravdu a soucit, přesto vedl boj proti kolonizaci a za svobodu. Aktivisté jako Martin Luther King, Nelson Mandela, Václav Havel, Matka Tereza a Wangari Mathai představují příklady lidí, kteří jednali v duchu Gíty a nabízeli své životy jako danu pro dobré bytí společnosti jako celku. Od těchto vynikajících aktivistů se můžeme učit lekcím sociální ekologie, úsilí ustavit nový morální řád lidské důstojnosti.

Proto je cesta Gíty cestou spirituálního bojovníka, cestou mírového bojovníka a eko-bojovníka, kterého Gíta nazývá karmajogín. Je to člověk, který bez přestání usiluje o povznesení a blaho strádajících a vyděděných lidí, ale který jedná bez touhy po plodech svých činů. Gíta říká, že tak jako strom nejí své vlastní plody a řeka nepije svou vlastní vodu, karmajogín by neměl usilovat o žádný prospěch ze svých vlastních činů. To je dana.

Trojice Bhagavad Gíty se podobá třem nohám stoličky: prostřednictvím yagny znovu doplňujeme půdu, prostřednictvím tapas znovu doplňujeme duši a skrze dana znovu doplňujeme společnost. Tyto tři principy se však navzájem nevylučují. My všichni se potřebujeme angažovat ve všech třech typech činnosti současně. V kostce potřebujeme žít spirituálním životem a zabývat se ochranou země, osvícením sama sebe i obnovou sociální spravedlnosti. Tato starověká trojice Gíty je dnes důležitá tak, jako dosud nikdy nebyla.

 

Přeloženo z anglického originálu:

Satish Kumar, „Three Dimensions of Ecology:Soil, Soul and Society“. In: Spirritual Ecology / The Cry of the Earth (edit. Llewellyn Vaughan-Lee). The Golden Sufi Center, Point Rees (CA) 2013, str. 129-141.

Překlad: Jiří Zemánek