Dominik Grohmann
V seriálu Šetrnější spotřeba se snažíme upozornit na alternativy k běžně používaným věcem nebo běžně zavedeným vzorcům chování. Když mi hlavou proběhl nápad napsat o všudypřítomné spotřební elektronice, netušil jsem, že mi toto téma přinese nejednu noční můru. Nejenže alternativy téměř neexistují, ale svět mobilů, počítačů a dalších „nezbytností“ ničí životy milionům žen a dětí zcela brutálním způsobem. Možná jsem trochu citlivější povahy, to ale posuďte sami.
Pro jednoduchost si představme chytrý mobil, kterého se loni celosvětově prodalo 1,42 miliardy kusů. Jeho životní cyklus zahrnuje těžbu surovin, výrobu, užívání a odstranění. A právě těžba surovin potřebných pro výrobu našich oblíbených pomocníků poskvrňuje jejich posvátnou nezbytnost ze všeho nejvíc. Hliník, tantal (čili koltan), zlato, stříbro, měď, olovo, nikl, litium, křemík, cín, platina — tyto základní problematické suroviny v našich mobilech nalezneme. Proč problematické?
Například při těžbě platiny, nejčastěji (ze 60 %) těžené v jihoafrických dolech, dochází běžně k záboru orné půdy (takzvanému landgrabbingu), vystěhovávání místních obyvatel bez dostatečné náhrady či k poškozování životního prostředí (podobně jako u mědi, viz Měděné prokletí Zambie, 7.G 1/2016).
Těžba zlata zase často přináší ekologické katastrofy. K jeho získávání se totiž používá rtuť, kyanid či olovo, tedy vysoce toxické látky ničící při úniku vodní toky a vše živé kolem nich. Mezi poslední velké katastrofy lze zařadit únik tisíce tun kyanidu z kazašského dolu Altay Ken Bayjatu v roce 2011či únik olova v Nigérii v roce 2012 (nejméně čtyři sta mrtvých dětí). K nekontrolovatelnému znečišťování bez jakýchkoliv snah o zachycení rtuti pak dochází například v Brazílii či Indonésii, kde se rtuť po použití vypouští přímo do vodních toků.
Podobně i těžba cínu či niklu za sebou zanechává zničené vodní ekosystémy, například mangrovníkové lesy v Nové Kaledonii.
Smrt je lepší než…
Pokud ale hledáme krví nejvíce potřísněný kov, je jím bezesporu koltan (z něhož se získává tantal). Jak se lze dočíst z manuálu výukového programu s názvem Mobil — co nevyčteme z displeje, vydaného Lipkou, jedná se o nutnou součást mikročipů obsažených v každém chytrém telefonu, tabletech, laptopech či fotoaparátech. Největší zásoby koltanu — odhadem až 80 % — se nacházejí v Demokratické republice Kongo (DRC). Tento stát se však již desetiletí nachází v permanentní občanské válce, a tak se drtivá většina koltanu (spolu s řadou dalších ekonomicky velmi důležitých kovů) těží a vyváží nelegálně, aby zisky financovaly výzbroj militantních skupin, které nutí chudé konžské obyvatelstvo pracovat v dolech za doslova šílených podmínek.
Mladí konžstí chlapci tak mají vesměs dvě životní možnosti: přidat se k ozbrojeným milicím, nebo jít kopat do dolu. Ve filmu Krev v mobilech (který lze stáhnout na www.promitejity.cz) lze spatřit běžný život jednoho takového šestnáctiletého „horníka“. Do jedné z mnoha děr sestupuje i několik hodin, proto chlapci v dírách zůstávají celý týden, než vylezou nahoru s vytěženou rudou. Sesuvy půdy a pohřbení desítek „horníků“ zaživa nastávají přibližně každý týden. Každý další úspěšný výstup na slunce lze tudíž považovat za obrovské štěstí. Kromě půdních sesuvů se o jednotlivé doly vedou i malé bitvy mezi ozbrojenými milicemi, a tak pokud vás to nezasype v díře, můžete po vyfárání místo obživy obdržet kulku do hlavy. Navíc dostat se z dolu zpět k rodině není jednoduché: „Většina lidí jde do dolů, protože má sen o tom, že zbohatne, ale většinou nemají možnost dostat se ani zpátky, protože životní náklady jsou vysoké. Musí platit daně ozbrojeným skupinám,“ doplňuje další chlapec-horník.
Bez jediné kulky
Být chlapcem/mužem je ale ještě možná tou lepší variantou. Ozbrojené milice používají jako jeden z hlavních nástrojů pro ovládání území znásilňování žen. To však probíhá natolik brutálním způsobem, že ženy musí postupovat náročné operace. „Zničíte-li ženu, zničíte Kongo — bez jediné kulky. Když zničíte dost děloh, bude Kongo bez dětí a vy získáte jeho bohatství,“ přibližuje tuto praxi doktor Denis Mukwege, ředitel nemocnice Panzi ve městě Bukawu. Ta za více než patnáct let operovala přes čtyřicet tisíc znásilněných žen a dětí.
Organizace Congo calling pak uvádí, že každoročně je v Kongu znásilněno ještě desetkrát více žen a dívek všeho věku. Statistiky znásilnění jsou navíc značně zkreslené — drtivá většina z nich není nahlášená na policii. A situace se v posledních letech zhoršuje, znásilnění používají ozbrojené jednotky mnohem častěji než v počátcích této války.
Jak loni v srpnu shrnula v časopise Reportér investigativní novinářka Markéta Kutilová: „Válka o konžské přírodní bohatství je největším konfliktem od II. světové války. Stála životy šesti milionů lidí, má na kontě půl milionu znásilněných. Trvá už téměř dvacet let. Důvodem je i nenápadná surovina používaná pro výrobu mobilů a počítačů.“
Koltan se nelegálně vytěží (často nezletilými dětmi), pak se nelegálně převeze do Keni, kde ho jednotky a překupníci prodávají západním firmám, které tak tamější konflikt podporují.
OSN a jiné neschopnosti
Děsivou situaci prohlubuje nefunkční státní aparát, který například loni zrušil promítání filmu o doktoru Mukwege, považovaném za konžského Mandelu a nominovaném na Nobelovu cenu míru. Bizarnost hodnot prozrazuje jeden z velitelů konžské státní armády ve filmu Krev v mobilech: „Je daleko jednoduší vést správu státu v době války než v míru. V době míru musíte živit vojáky, dávat jim ošacení. Nic nedělají. Jenom tam jsou. Ale ve válce zabijí nepřítele a vezmou si jeho uniformu. Zabijí nepřítele, a mají boty. A zbraň.“
Řešení je tak v nedohlednu, snahu tento konflikt uzavřít mají hlavně neziskové organizace nebo místní obyvatelé. Ve zdejší válce se totiž jen málokdo vyzná. Začala v devadesátých letech genocidou několika kmenů na severu země rwandskými ozbrojenci a od té doby se na bohatsví Konga snaží přiživovat desítky ozbrojených milic. V zemi sice působí modré přilby OSN, a ačkoliv se jedná o nejrozsáhlejší mírovou misi OSN, její patnáctileté angažmá doposud nepřineslo žádný výsledek. Markéta Kutilová shrnuje: „V médiích se mluví o občanské válce, ale to je lež, dezinformace a manipulace. Válka v Kongu je válka ekonomická — o zdroje nerostných surovin. Do války je nepřímo zapojeno i několik evropských států — zejména Belgie, Francie, Velká Británie, a především USA. Většina obrovských zásob nerostného bohatství odchází z Konga ilegálně přes cesty kontrolované rebely ze Rwandy. Odvážejí se do Rwandy a keňského Nairobi, kde je levně vykupují západní firmy (především z USA, Francie, Belgie, Velké Británie, JAR).“
Svítání naděje
V posledních letech tuto situaci zachytilo mnoho filmů (Krev v mobilech,Slzy Konga, Kongo — hluboké ticho) a tlak na nadnárodní firmy začal sílit také díky zákonům, nutícím evropské a americké firmy omezovat odběr od dodavatelů minerálů z konfliktních oblastí. Některé firmy se o totéž začaly zajímat samy.
V minulých pěti letech vznikl mechanismus auditů, které sledují, zda hutě či rafinerie získávají minerály z dolů, které neovládají ozbrojené skupiny. Tímto auditem, který provádí Iniciativa za nekonfliktní zdroje (Conflict-free Sourcing Initiative), prošlo již 209 hutí nebo rafinerií a 141 dolů přímo v DRC. Podstoupení auditů po svých dodavatelích požaduje například firma Apple. Na konci roku 2014 již bylo takto ověřeno nebo ověřováno 88 % všech jejích dodavatelů, přitom ještě rok předtím jich na auditech nespolupracovala téměř polovina. Z 24 hutí nebo rafinerií využívajících minerály z DRC jich podstoupilo audit 21, jedna se na něj připravuje, jedna již zanikla a jedna na něj nepřistoupila, tudíž s ní Apple spolupráci ukončil.
Zdálo by se tedy, že se blýská na lepší časy. Apple jsem jako ukázkovou společnost nevybral jen náhodou. Pokud bychom se podívali na „sustainable reports“ jednotlivých společností, musíme uznat, že Apple mezi nimi v mnoha ohledech vyniká. Opravdu to totiž vypadá, že se minimálně snaží těmto problémům věnovat alespoň trochu úsilí. Situace je dnes také daleko jednodušší právě díky Iniciativě za nekonfliktní zdroje, u níž lze snadno vyhledat hutě a doly neovládané lokálními ozbrojenými jednotkami.
Tím to ale končí. Ničení životního prostředí při těžbě, případně násilné vystěhovávání obyvatel a další věci tato iniciativa neřeší. A dokladů o tom, že se při otevírání nových dolů chodí přes mrtvoly, je spousta (viz článekZlato — a co za to v 7.G 6/2013).
Když jsem kontaktoval některé společnosti produkující problematickou elektroniku, získal jsem odpověď pouze od zmiňovaného Applu a Microsoftu (ten se podobně jako Apple připojil k různým iniciativám a spolupracuje na vytěsnění konfliktních materiálů z jejich dodavatelského řetězce). A například i Intel a HP jsou neziskovými organizacemi hodnoceny poměrně kladně. Mohlo by to vypadat, že se situace v DRC zlepšuje, ale podle Karolíny Šklebené z Člověka v tísni, která působí na jihu země, kde se těží spíše zlato a měď, se situace nijak zásadně nezměnila. Informace ze severu DRC, kde se koltan těží především, se mi sehnat nepodařilo. Ani další nevládní organizace však nejásají, že se situace vyřešila. Těžko tedy hledat zakopaného psa. Možná mají zmíněné audity, prováděné soukromou firmou, nějaké procesní trhliny.
60 hodin týdně — přesčasů
Odhlédneme-li od problémů s těžbou surovin na výrobu spotřební elektroniky, zůstává nám ještě výroba, užívání a odstranění výrobků. Jak patrně tušíte, většina elektroniky se vyrobí v Číně, případně v jiných asijských zemích. V roce 2011 vyprodukovala jen Čína přes 90 % všech osobních počítačů a přes 70 % všech mobilních telefonů. Při jejich výrobě soustavně dochází k porušování lidských práv. Zmiňovaný Apple se každoročně zavazuje k vynucování zákonů v čínských továrnách a před čtyřmi lety se spojil s Asociací férové práce (Fair Labour Association — FLA), aby mu pomohla nastavit mechanismy, které zamezí porušování práv v čínských továrnách, kde předtím docházelo k hromadným sebevraždám. Podle zprávy FLA z roku 2013 se však podařilo dosáhnout pouze dílčích úspěchů (nicméně i tato zpráva byla ostatními neziskovými organizacemi kritizována za to, že z hodnocení vynechala například výši mezd či nezaplacené přesčasy). Novější zprávy od FLA neexistují, protože s ní Apple přestal spolupracovat.
V továrnách Foxconnu, tedy korporace, která jen v Číně zaměstnává při výrobě mobilů 1,2 milionu lidí, zaměstnanci stále pracují stěží uvěřitelné přesčasy. Zatímco čínské zákony umožňují maximálně 36 hodin přesčasů za měsíc, v továrnách Foxconnu vyrábějících elektroniku pro Apple nadpracovávají někteří dělníci a dělnice měsíčně více než šedesát hodin. Podle iniciativy GoodElectronics se situace nijak výrazně nezlepšila ani loni. Dva největší dodavatelské řetězce Applu Foxconn i Pegatron nedokážou dostát deklarovaným slibům, a to navzdory tomu, že Apple na svých stránkách, na něž mě mluvčí společnosti odkázal, tvrdí, že 90 % všech továren dodržuje maximální povolené přesčasy. Ovšem tato informace vychází z auditů, které si dělá Apple sám. A navíc je „dopředu nahlásí a pro Foxconn není problém se na audit připravit tak, aby vypadalo vše v pořádku,“ podotýká Petr Mareš z organizace NaZemi.
Usínat v každý okamžik
Důsledky obřích přesčasů jsou ničivé. BBC publikovala uniklé video z čínské továrny Pegatronu, kde se vyrábějí iPhony. Muži i ženy u výrobních pásů usínají v každý okamžik, kdy jen mohou. Nezvládají kvůli únavě stát na nohou a jsou šikanováni svými nadřízenými.
Apple se kasá úspěchy daleko většími, než jich reálně s velkou PR pompou dosahuje, a je kvůli tomu pod enormním tlakem mnoha organizací. Pokud lze i přesto situaci v továrnách vyrábějících pro Apple hodnotit jako prachbídnou a nedostatečnou, nechci ani domýšlet, jak to může vypadat v těch vyrábějících pro firmy, kterým je férová práce úplně putna. Petr Mareš dodává, že ve vedení elektronických firem klidně mohou být lidé, kteří se snaží zlepšení podmínek prosadit, ale k číslům uváděným Applem je velmi skeptický a považuje je za notně přestřelená.
Samotné platy dělníků a dělnic stojí za zlámanou grešli, která jim často nestačí ani na zaplacení základních životních potřeb. Odbory sice v továrnách existují, ale hájí spíše zaměstnavatele a proplácení přesčasů probíhá spíše někdy než často.
A kam s ním?
Pomineme-li tedy další krok v životním cyklu mobilů, užívání, ničící „jenom“ sociální vazby, zbývá ten poslední — odstranění. V ideálním případě by se mohly všechny součástky recyklovat, ovšem z celkových padesáti milionů tun elektronického odpadu se ročně zrecykluje pouze 12 %. A že ten nerecyklovaný často končí na nikterak chráněných skládkách, jsem už psal před časem v článku Skládky, elektro a děti (7.G 4/2015).
Organizace Greenpeace publikovala roku 2011 Průvodce zelenější elektronikou. Kampaň s tím související byla zaměřená především na odstranění nebezpečných látek z elektroniky. Jak mi pověděl Jan Freidinger, který kampaň Zelená elektronika a IT vedl, „firmy odstranily toxické látky a zpomalovače hoření z elektroniky, ale kampaň byla zacílená pouze na Evropskou unii.“ Silný nárůst spotřeby elektroniky v jiných zemích způsobil, že mimo Evropskou unii si s tím firmy hlavu nelámou. Od té doby tuto problematiku Greenpeace nesleduje.
Přece jen existuje!
Ale nevěšte ještě hlavu, férový mobil přece jen existuje. Původně se mělo jednat o kampaň za lepší elektroniku rozběhlou v roce 2010, když však lidé z nizozemské organizace Fairphone zjistili, že rozhýbat velké korporace k férovější elektronice je běh na velmi, velmi dlouhou trať, pustili se do toho sami. Dnes již existují dva modely tohoto přístroje, který se svými parametry plně vyrovná moderním smartphonům. Má však navíc několik výhod.
V první řadě aktivně zlepšuje podmínky při těžbě potřebných minerálů. Organizaci Fairphone nejde o to najít „nekonfliktní“ důl a od toho odebírat, ale změnit situaci v konkréntím místě (například v DRC) a aktivně ji zlepšovat. Horníci tak dostávají přiměřenou mzdu, mají dostatečné bezpečnostní pomůcky a podobně. Stejně tak Fairphone postupuje ve výrobě. Bylo by snadné vyrobit mobil v Evropě, kde k porušování lidských práv tak masivně nedochází, ale Fairphone se snaží proměnit k lepšímu pracovní podmínky v zemích, kde se mobily běžně vyrábějí. A za třetí: férový mobil je kompletně opravitelný, jakákoliv součástka se dá (svépomocí) vyměnit, ať už vám praskne displej nebo přestane fungovat slot na nabíjení. Fairphone má mnoho dalších plus, o nichž se můžete dočíst na www.fairphone.com.
Pětadvacet tisíc kusů prvního modelu spravedlivého mobilu se vyprodalo poměrně rychle, a tak organizace vzápětí dovyrobila dalších 35 000 kusů. Dnes už se dá objednat druhý model „Fariphone 2“. V Česku se jich vyskytuje několik desítek. Organizace do budoucna přemýšlí například i o výrobě tabletů.
Zvednout oči od monitorů
Situace kolem „zelenání“ elektroniky se navzdory uvedeným hrůzám může jevit optimisticky: velké korporace se zavazují k etičtějším normám, neziskovky více a více tlačí, státy se osmělují k regulacím a na scénu vstoupil férový mobil. I kdyby vše opravdu reálně šlo správným směrem (jakože nejde), planetu mezitím pokryly a ještě pokryjí miliardy neférových a neekologických počítačů, tabletů a další „nezbytné“ elektroniky. Nejde o to omlouvat se při každém kliknutí či dotyku Gaie. Pro začátek by možná stačilo zvednout oči od monitorů ke svým bližním.
Zdroj: www.sedmagenerace.cz