O symptómoch vieme, je ale treba odstrániť príčiny javov

Ivo Šebestík

„Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.“ Tato Vančurova věta z Rozmarného léta v české literatuře v podstatě zlidověla. Onen „nešťastný způsob léta“ se v příběhu ale váže pouze k nevlídnému chladnému počasí provázenému deštěm, nikoliv k sérii tragédií, které provázejí léto roku 2016.

Idylický svět Vančurova příběhu přeťala druhá světová válka, stejně jako nacistická okupace českých zemí násilně ukončila život tohoto z nejlepších prozaiků a mistrů slova, jaké kdy česká literatura měla. Idyla příběhů a tragédie reality. Dichtung und Wahrheit podle Johanna Wolfganga Goetha, ale také podle nepsaných zákonů vývoje lidstva. Jsou mír a bezpečí v podstatě přestávkou uprostřed série válek a krizí, bez kterých lidé neumí existovat? Jsou anomáliemi, zatímco „normální“ mají být nejistota, strach, krize, násilí a války? Někdy to tak opravdu vypadá a člověk se jenom diví, jak je možné, že právě s tímto největším problémem lidstva nikdo nic nedělá ani v éře takzvané vyspělé humánní a vzdělané (pardon, vzdělanostní – to je rozdíl!) společnosti.

Jsou naše vyspělost a kulturnost jen iluzí, šalbou, klamem a mámením? Jsou pouze tématem našich sebeuspokojujících debat, konferencí, prohlášení a uspávajících vystoupení? Nejsme právě dnes a prostřednictvím současné krize světové bezpečnosti, jejíž hořké ovoce sklízíme, vedeni k tomu, abychom se konečně odvážili strhnout si pásku z očí?

Lidé žijící v oněch zmíněných vyspělých, bohatých a demokratických zemích Evropy, Severní Ameriky i jinde na světě, jsou denně zasypáváni informacemi, které se zabývají jednotlivými událostmi a jevy. Dobývají se do našeho vědomí nijak seřazeny podle obsahu ani důležitosti. Marginálie spolu s katastrofami, podstatné věci pospolu s úplnými hloupostmi, všechno na jedné hromadě jako kompost v koutě zahrady. A začíná to i stejně hnít a zapáchat.

V odborné literatuře snad ano, nicméně v obvyklém veřejném prostoru, ať mediálním či politickém, se nikdo nikdy ani v nejmenším nenamáhá, aby z jednotlivostí sestavil ucelený obraz situace, ve které se Evropa a svět momentálně nacházejí. Potřeba poodstoupit od chaotické změti čar a skvrn, aby člověk mohl spařit obraz v jeho úplnosti, tato potřeba jaksi chybí. Není to snad nakonec účel a něčí přání, aby lidé ve vyspělých demokratických zemích zaměřili svou pozornost špatným směrem, a tudíž neviděli, co se děje s nimi samotnými doma. Či co se dít má?

Díky tomu vládne chaos a v chaosu převládá dezorientace. Jsou známy jevy, neznáme jejich příčiny. Kdo si nedá tu práci – což je dost možná a bohužel většina obyvatelstva – zamění příčiny s následky, zaměří svou hořkost či přímo nenávist na subjekty, které ve skutečnosti nepředstavují samotné příčiny zla. Zatímco tyto příčiny dále nerušeně pokračují ve svém působení a prohlubují krize i nebezpečnou situaci ve světě.

Bohatí versus chudí, smutný obraz světa

Planeta jako celek začíná být přelidněná, a to nejvíce citelně právě v oblastech, které jsou chudé a kterým se nedostává potravin ani vody. A samozřejmě tyto oblasti se neúčastní tvrdé hospodářské soutěže v nejnovějších technologiích ani v jiných oborech. Bohatý svět, ve kterém dominují obrovité nadnárodní korporace, a jehož jsme součástí i my, by mohl těmto oblastem pomoci z nejhoršího. Namísto pomoci však bohatý svět (nadnárodní korporace, globální kapitál) kalkuluje s bídou těchto regionů a využívá, co se využít dá. Navíc chudý svět je trvalou zásobárnou konfliktů, které umožňují vojenské akce, což zase napomáhá podnikání v oborech jakkoliv spjatých s vojenstvím, obranou a novými technologiemi zaměřenými na sběr a vyhodnocování informací.

Vzhledem k tomu, že tyto regiony planety jsou většinou bývalými evropskými koloniemi obývanými jinými rasami, než je rasa „bílého muže“ (Kipling), přetrvává ve vztazích mezi bohatými a chudými stará evropská (později i americká) koloniální mentalita spojená s latentním nebo i zjevným rasismem. A aby celý obraz obsahoval všechny své znaky, je třeba dodat, že tyto chudé a destabilizované (či dlouhodobě nestabilní) oblasti náležejí také jiným náboženským systémům, než jsou křesťanství a židovství.

K bipolaritě bohatství a chudoby se tedy druží další kontrasty náboženské, rasové, kulturní, zvykové. A k nim rovněž staré ne zcela nebo dokonce vůbec nezhojené rány. Oním zmíněným Kiplingovým „údělem bílého muže“ mělo být či být mohlo pomáhat chudému světu pozvednout se technologicky a životní úrovní někam blíž k Evropě a Severní Americe. Misionáři z těchto kontinentů ale upřednostnili raději „pozvedání“ náboženské, a byť to někdy mysleli i dobře, vrchu nabylo ekonomické myšlení tak vlastní anglosaské mentalitě.

Není zde prostor na to věnovat se všem aspektům kolonialismu a prazvláštních forem jeho „nástupnictví“, které se odvíjely za takzvané studené války a dospěly k vrcholu v americké doktríně vývozu demokracie, která se podivným způsobem spojila s takzvanou válkou proti terorismu, a jejímž hlavním výsledkem bylo úplné zničení doposud alespoň chatrné stability na Blízkém východě, v severní Africe i na dalších místech planety. Všude tam, kam Bílý dům upřel svůj pohled plný údajných „demokratických hodnot“.

Nezbytnost chránit evropské občany před důsledky terorismu i individuálních šílených excesů ze strany obyvatel těchto regionů, kteří přicházejí do Evropy s migranty nebo zde působí nezávisle na nich, se nijak nevylučuje s uvědoměním si příčin vývoje a odpovědnosti za něj. Obyvatelé evropských zemí v této věci bohužel nejsou bez viny. Jejich elity a demokraticky zvolené reprezentace se v řadě evropských zemí aktivně a velmi snaživě podílely na krajně neodpovědné globální politice Spojených států. Velmi často se tak dělo navzdory nesouhlasu obyvatelstva těchto zemí, což svědčí o tom, že demokratické instituce a mechanismy sice existují, jejich reálná moc je ale něčím podvázána.

Kdo vlastně vládne demokratickým zemím Evropy, Severní Ameriky a dalších vyspělých oblastí? Lid prostřednictvím svých demokraticky volených zástupců? Nebo snad kapitál prostřednictvím téhož? Slouží elity svým národům nebo jen sobě samým, jakožto součástem korporací?

Toto je velmi nepříjemná otázka, leč zásadní. Pokud jsou elity evropských zemí doslova spolupachateli americké globální politiky a jejího „inženýrství“ v oblastech jiných kultur a náboženství, pak jsou spoluodpovědné za následky, k nimž velká evropská migrační krize zcela nepochybně patří. S tím Evropané ale musejí něco dělat, neboť se svět proměňuje ve velmi nebezpečné místo, jakoby s jejich demokratickým souhlasem. Ale proč by lidé měli souhlasit s něčím, co jim následně velice škodí, a dokonce je to i zraňuje a zabíjí?

Tady něco není v pořádku a Evropané by měli co nejrychleji mnohonásobně zesílit dohled nad svými vlastními volenými zástupci. Není to totiž ani zdaleka poprvé, kdy reprezentace států a národů zavlekly své obyvatelstvo do katastrof. První i druhá světová válka jsou toho nejlépe zdokumentovanými důkazy.

Nakonec umírají lidé, kteří konflikty a války nepotřebovali, nechtěli a jen do nich byli vmanipulováni propagandou a demagogií. Současná doba má k dispozici mnohem účinnější nástroje, než jakými disponovali demagogové minulosti. Je to zahlcení lidí informacemi bez ladu a skladu, bez syntézy, bez náznaku souvislostí, zcela bez kauzality nebo s její hodnotou dokonale postavenou na hlavu. Kdo se snaží utřídit fakta a vyvodit z nich souvislosti, ten píše a mluví jinak než mainstream“, a ocitá se tudíž na proskripčních listinách evidujících jména „nepřátel jakéhosi údajného společenství hodnot“. Stará zákeřná a ubohá taktika totalitních systémů celých dějin zabíjející šanci vyhnout se neblahému vývoji v dané době a v konkrétním společenském systému.

Dalším vysoce účinným nástrojem napomáhajícím dezorientaci obyvatelstva v komplexních problémech je proměna struktury vzdělání. To je nastavováno tak, aby produkovalo praktické dovednosti (kompetence), ne však ucelený názor vycházející ze souvislostí jevů. Je to vzdělání flexibilní, ne však hluboké. Je plné informací a poznatků, postrádá však kulturní šíři.refugees-1156245_640

refugees-1156245_640

Migrační krize a překvapující impotence při jejím řešení

Evropa už třetím rokem čelí obrovskému náporu imigrantů přicházejících převážně ze zemí Blízkého východu, severní Afriky, ale také z některých oblastí samotného kontinentu (Kosovo). Na počátku této migrace bylo evropské obyvatelstvo připraveno k empatii s uprchlíky a chtělo pomáhat. Nicméně, velmi rychle se ukázalo, že imigrace je spojena s několika nebezpečnými faktory, jakými jsou zoufalá situace většiny migrantů, nelegální obchod s převaděčstvím, a nakonec teroristické akce a individuální zločiny žadatelů o azyl, kteří se jich dopouštějí ze vzteku, nenávisti, zoufalství nebo prostě proto, že se chtějí mstít libovolně na kom za své vlastní neštěstí. Třeba i za to, že nezískali právo azylu nebo že někdo z blízkých při útěku ze země utonul v moři.

Zločiny nelze omlouvat a proti terorismu je nutné se účinně bránit. Rozhodně nestačí navzájem se ujišťovat o odhodlání k boji, pořádat konference, vydávat prohlášení, držet minuty ticha za oběti násilí, a tím vším získávat (populisté) nebo ztrácet (Merkelová, Hollande) politické body a preference. Je však možné chápat, že celou situaci zplodilo něco mimořádně zlého a neodpovědného, s čím je třeba bojovat.

Mnohé reakce odpovědných míst evropských zemí i celé EU překvapují svou impotencí. Je rovněž asi nepochopitelné, jak je možné, že nejméně tisícinásobná ekonomická i vojenská přesila „našeho civilizačního okruhu“ si nedokáže poradit (dokonce ani ve spolupráci s Ruskem) s Islámským státem a dalšími teroristickými uskupeními. Že je nedokáže odříznout od zdrojů surovin, peněz a od přísunu zbraní, technologií a logistického zabezpečení.

Skoro to vypadá, že si destabilizovaný a krajně nebezpečný svět sami pěstujeme. Že jej někdo k něčemu potřebuje! Kdo ale potřebuje nebezpečný svět a Evropany, jejichž pozornost začínají poutat vnitřní rasové a náboženské spory? Kdo potřebuje dezorientované obyvatelstvo demokratických zemí rozhořčené směrem k islámu? Má snad tichou cestou dojít k dalšímu oslabení sociálního státu, a nakonec i k úplnému znehybnění demokratických práv a svobod Evropanů a obyvatel dalších částí světa? Velká evropská migrační krize může zkrátka Evropany zaměstnat, zmást a odvést jejich pozornost.

Možná začínají být pro nadnárodní korporace drazí i samotní Evropané, když řadu levných světových montoven a trhů obsazuje Čína a Rusko pořád ne a ne vydat se globálnímu kapitálu západního původu plně do rukou. Inu, otázek spousta, je však třeba si je klást, neboť náš svět je již zcela bez skrupulí a lidé jednající ještě s nějakými morálními ohledy začínají být bráni jako skutečně nepochopitelně nemoderní abnormalita. Fučíkovo motto: „Lidé, bděte!“, snad nikdy nebylo tak aktuální jako dnes.

Proud dějin začíná téct svým korytem zpátky

Je v této chvíli již naprosto zřejmé, že zločiny a excesy, ke kterým v posledních dvou třech letech na evropské půdě v souvislosti s migrační krizí dochází, spolu s mnohými dalšími jevy, významnou měrou snížily vstřícnost původního evropského obyvatelstva vůči migrantům, ale také – a to je ve svém důsledku ještě mnohem nebezpečnější – začínají obnovovat vzájemnou rasovou či národnostní nevraživost mezi lidmi, kteří doposud žili pospolu jako sousedé po několik generací.

O tom, že dlouholeté sousedské soužití se může velmi rychle zvrhnout v nenávist a násilnosti, svědčí mimo jiné případ rozpadu a rozbíjení Jugoslávie. Je evidentní, že ve vývoji světa i samotné Evropy se proud dějin začíná obracet a teče starým korytem zpět. Pokud se obyvatelé, zejména Evropy a Spojených států amerických, znovu neujmou svých před několika desetiletími opuštěných demokratických práv a nezabrání vlastním elitám a voleným zástupcům na nejvyšší úrovni, aby nadále spolupracovaly s globálním kapitálem na rozvratu planety, můžeme být během několika let svědky postupného odbourávání všech kulturních a civilizačních hodnot, ve kterých mnozí Evropané vyrůstali a další si na ně po pádu bipolárního světa začali rychle a s potěšením zvykat.

Jaké to jsou vlastně hodnoty? Především velká míra tolerance mezi národy a rasami. A také tolerance náboženská a názorová. Není pravda, že jenom islám má ve svém základu nesnášenlivost vůči „nevěřícím“ a snahu ovládnout co největší prostor planety. Stejnou nesnášenlivostí a touhou ovládat a vlastnit jsou obdařena i další monoteistická náboženství, křesťanství i židovství.

Je ale třeba říci, že ona nesnášenlivost vůči „nevěřícím“ nebývá plodem víry jako takové, ani konkrétního náboženského systému, byť Starý zákon i Korán obsahují četné výzvy k násilí (Starý zákon jich obsahuje mnohem víc). Tyto Knihy jsou ale dílem starých civilizací, které existovaly uprostřed násilného světa a odrážejí jeho reálie. Pro věřící lidi mají hodnotu „slova božího“, pro historiky jsou písemnými památkami obsahujícími svědectví o určitém vývojovém stádiu dávných kultur, a pro milovníky literatury jsou především souborem příběhů a literárními památkami mimořádné ceny.

Řídit se návodem k násilí, které na některých místech obě Knihy obsahují, může jen fanatik. A fanatismus vzniká a je posilován pouze za určitých historických podmínek a k určitému účelu, o kterém ovšem fanatik sám nerozhoduje. Zahrávat si s náboženstvím, vírou a věřícími je krajně nebezpečné. Je to vlastně nejúčinnější, nejrychlejší a nejšílenější způsob, jak zplodit násilí, konflikty a války. V dějinách máme desítky katastrofálních scénářů, které byly způsobeny zneužitím víry, náboženství a věřících.

Sázet dnes na tuto kartu je skutečným zločinem, ať se ho dopustí kdokoliv. Víra má potenciál burcovat věřící a obracet je určitým směrem. Pokud s vírou pracují odpovědní a kulturní lidé, pak v náboženských systémech nacházejí návod k lásce a soužití. Pokud se víry zmocní fanatik, najde v ní nadbytek materiálu pro šíření nenávisti a pro krutost. S vírou je to jako s každou silnou věcí. Může prospívat, ale může i zabíjet. Záleží, kdo se jí ujme.

Obracet svou nenávist proti islámu jako takovému je stejně absurdní, jako vinit křesťanskou víru ze zločinů inkvizice nebo Marxe činit odpovědným za stalinské gulagy. Takhle krátkozrace uvažuje jenom hlupák.

Nebezpeční jsou lidé se sklonem k nadměrnému hromadění moci, majetku nebo mající v oblibě násilí, krutost či toužící po dominanci a ovládání. Tito lidé existují od pravěku a nacházejí svoje uplatnění naprosto ve všech historických i současných společenských formacích. Jsou takového druhu, že kdyby podobně postižený jedinec mohl žít tisíc let, pak by v Evropě stihl účast na křížových výpravách, potom konverzi ke kalvínskému vyznání a opětnou rekatolizaci. Byl by oddaným poddaným Bourbonů, aby vzápětí na to vstoupil mezi Jakobíny a hlasoval pro popravu krále. Pak by bojoval po boku Napoleona Bonaparta, kterého by ovšem po jeho transportu na Elbu zradil a přísahal věrnost Ludvíku XVIII. Chválil by pařížské barikády let 1830 a 1848, aby pak vzdával hold druhému císařství. Horoval by pro Pařížskou komunu a vítal Prusy u bran Paříže. Odcestoval by do Petrohradu, aby se spřátelil s Rasputinem a neváhal by záhy na to velet popravčí četě střílející na poslední Romanovce. Byl by leninovec i trockista zároveň, nacista i odbojář, komunista i disident…

Vskutku mnohé lidi před takovými veletoči v jejich životopise chrání pouze krátkost pozemského bytí. Opravdu, mnozí z nich by dokázali ještě úžasnější salta mortale a přemety svých charakterů, kdyby mohli žít déle. Tito lidé umí využít každé situace, každého náboženství i každé ideologie k tomu, aby se s jejich pomocí dostali tam, kam chtějí. A páchali bezpráví ze všech sil a zcela bez výčitek svědomí. Existují pochopitelně i v demokratických zemích a i v nich využívají všech nástrojů, které se jim namanou. I zde mohou účinně ničit své soky a rivaly korupcí, kontakty, penězi, vlivem nebo zastrašováním, a přitom „jít, mluvit i oblékat se s dobou“.IŠ, lebka v rámu

IŠ, lebka v rámu

Nenávist zrozená z ponížení a podporovaná fanatismem

Evropský kontinent byl na rozdíl od Spojených států amerických (kde je vliv náboženských obcí velice silný a má kulturně regresívní účinky) na většině svého území ušetřen od šíření intolerance, náboženské, rasové a národnostní nesnášenlivosti. Lidé v mnohých zemích – ne ve všech! – se naučili žít vedle sebe na základě společného sdílení skutečně humánních hodnot. Společně pracují, společně nakupují, společně cestují, společně se baví. Toto přirozené partnerství je ale možné pouze ve společnosti, která je bezpečná a ve které se žádná skupina obyvatel nestane nevítanou pro ostatní.

Ztráta bezpečí uvnitř společnosti vede k nárůstu napětí a vzniku izolovaných skupin, které o sobě navzájem smýšlejí nepřátelsky. Křehké soužití se tak rozpadá a může přerůst v násilnosti.

Evropané nejsou nutně bezmocní vůči příštímu vývoji jejich kontinentu i vůči vývoji ve světě. Je ale nutné, aby nerozptylovali pozornost zbytečnými a k ničemu nevedoucími diskusemi, jejichž pořádáním se uspokojují ti, kteří nemají v úmyslu nic učinit, neboť se bojí ztráty obliby u finančních, hospodářských a podnikatelských elit. Evropané, a je třeba to zopakovat, musí přimět své reprezentace, aby začaly konečně jednat ve prospěch svých zemí a jejich občanů. Tohle by mělo postupně a v ideálním případě vést ke změně vztahů mezi bohatými a chudými oblastmi planety. Namísto využívání chudoby a projevování despektu vůči jiným kulturám, pomoc a respekt.

Islámský fundamentalismus totiž čerpá svou podporu z všeobecného pocitu ponížení, jemuž byla významná část obyvatelstva Orientu vystavena. Geopolitické „inženýrství“ Spojených států a jejich spojenců v oblasti doprovázely vojenské agrese a ty zase provázelo jednání mnohdy velice arogantní a ponižující. Embarga na potraviny i léky zabíjela děti, vojenské intervence rozbíjely země, vyháněly lidi z domovů, zraňovaly a zabíjely. Americké věznice mučily zajatce jako kobky španělské inkvizice. Byly místem arogance a ponižování. Tohle všechno se dělo daleko od Evropy a Evropanů, kteří zatím v klidu a v bezpečí pili svou kávu v zahrádkách pařížských, římských nebo bruselských kaváren.

Z tohoto ponížení, jemuž byla v období Bushova „boje proti terorismu“ vystavena část muslimského obyvatelstva, se zrodila nenávist k západní „křesťanské“ civilizaci, kterou podněcují ti, kteří mají z konfliktu prospěch nebo dojem, že vedou „svatou válku s nevěřícími“. Je to džin vypuštěný z lahve, respektive z kouzelné Aladinovy lampy. Džin, který zatoužil vnést do té uspokojené blahobytné Evropy “nevěřících“ strach a peklo. A to se mu daří. Připusťme, že toto šílenství, ten fanatismus mají svou logiku. Proč mají umírat neviní lidé jen v Iráku, Sýrii, Libyi, Afghánistánu? Pro taky nemají umírat ti bohorovní namyšlení arogantní a bohatí Evropané?

Je to strašné, ale právě o tuto logiku, kterou třeba můžeme psát s uvozovkami, se islámský radikalismus a terorismus opírají. Tuto „logiku“ jsme jim dodali my sami svým nedostatečným dohledem nad vlastními demokratickými institucemi. Tím, že jsme nechali své elity podílet se na strategii nadnárodních korporací, jimž nezáleží na lidských životech nikde na světě. Ani doma na Západě…

S terorismem je třeba bojovat, ale zároveň je nutné změnit jednání bohatých zemí s chudými, a rovněž by bylo vysoce žádoucí korigovat postup Izraele v palestinské oblasti. Územní expanze státu Izrael na úkor palestinských oblastí patří totiž k nejstarším a nejtrvalejším konfliktním zdrojům na Blízkém východě. Působí už téměř sedmdesát let a zdá se, že bez dořešení vztahu Izraele s řadou arabských zemí není stabilita na Blízkém východě možná. Proč tento problém trvá sedm desetiletí, patří rovněž k záhadám moderních světových dějin.

Zdroj: www.altpress.cz

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *