Posun sveta a možnosti kvantového skoku ľudskej spoločnosti

Ervin László

Tento text Ervina Lászla vznikl v roce 2007 v souvislosti se založením mezinárodní nadace WorldShift Network (Síť spolupráce pro změnu světa) jako její programový text. Tento jeho český překlad byl publikován v revue Prostor (č. 81-82, str. 7-12). Překlad Jiří Zemánek

CO je tou otázkou?

Kdyby dnes žil Hamlet, řekl by s mnohem větším přesvědčením než kdy jindy: Být, či nebýt? Toť otázka! Ale nebyla by to lebka, nad kterou by přemítal, ale tato živá Země. Můžeme nadále „být“ na této Zemi, anebo vyhyneme jako dinosauři?

Přibližujeme se k velkému předělu, ke globálnímu bodu zvratu. Naše přežití je v sázce. Ničíme planetu. Produkce základních biologických a fyzických zdrojů už přesáhla svůj vrchol. Lesy, některé druhy ryb a korálové útesy jsou poškozovány a mizejí, půdy jsou zbavovány živin a chemizovány; biodiverzita je redukována genetickými manipulacemi. Zásoby čisté vody se zmenšují; víc než polovina světové populace se potýká s nedostatkem vody. A hrozící klimatické změny činí většinu planety neúrodnou a neobyvatelnou.

Ničíme stavbu společnosti. Vzrůstající nejistota jak v bohatých, tak v chudých zemích podporuje sklon uchylovat se k terorismu a válce. Islámský fundamentalismus se šíří Středním východem, náboženský fanatismus roste v Americe, neonacismus a další extremistická hnutí se vynořují v Evropě. Rozšiřuje se propast mezi lidmi bohatými a lidmi chudými a marginalizovanými. 80% světových produktů domácí spotřeby náleží jedné miliardě lidí, zbytek, tj. 20%, sdílí pět a půl miliardy lidí. Jeden ze tří obyvatel měst žije ve slumu nebo v městských ghettech; více než 900 milionů lidí je klasifikováno jako obyvatelé slumů.

Jestliže budeme tímto způsobem pokračovat, proměňující se ráz počasí bude způsobovat sucha a hurikány, neúrodu a zvýšení hladiny moří. Hladomory a frustrace budou hnacím motorem terorismu a spouštěčem válek. Křehká rovnováha naší vzájemné globální závislosti bude narušena. Tohoto globálního kolapsu nebude ušetřena žádná země. Být, nebo nebýt je tou otázkou: jestliže jsme pro to „být“ na této planetě, musíme se změnit. Změníme se – a změníme se včas?

PROČ se musíme změnit?

Jestliže se chceme změnit včas, musíme rozpoznat povahu naší současné situace; kořeny její neudržitelnosti. Pojem „neudržitelnost“ se stal běžný až v posledních patnácti letech, ale tato myšlenka není nová. Už na konci 18. století publikoval Thomas Malthus své slavné pojednání o potravě a populaci. Prohlásil za prvé, že jídlo je pro existenci člověka nezbytné, a za druhé, že lidé budou pokračovat ve své reprodukci tak, jak to vždycky dělali. „Lidská síla plodit“ napsal Malthus, „je rozhodně větší než síla země plodit výživu pro lidstvo.“ Nevyhnutelně nadejde čas, kdy populační růst předstihne produkci potravin. Bude více lidí, než planeta dokáže uživit. Tato „malthusiánská katastrofa“ je zjednodušenou verzí bodu zvratu, k němuž se nyní přibližujeme. Dnes je však otázkou nejenom produkce jídla, ale i rpodukce celé základny života na planetě. Kritickým trendem není jen růst populace – to kolik lidí chodí po Zemi –, ale především to, kolik toho každý z nás spotřebovává a jak se vztahuje k životnímu prostředí.

Za šest desetiletí od konce druhé světové války jsme spotřebovali víc fyzických a biologických zdrojů planety než lidstvo předtím za celou svou historii. Produkujeme víc odpadu, než může příroda absorbovat, a těžíme víc zdrojů, než může příroda obnovit. To je nadále neudržitelné. Například z hlediska potravy víme, jak velká je míra udržitelnosti: výnos ze 4,2 akru půdy na jednoho člověka. Ale „ekologická stopa“ je dnes 7 akrů (a zvyšovala by se dál, kdyby nejchudší země neměly neobhajitelně malou ekologickou stopu). Potrava je samozřejmě jedním ze základních zdrojů, který potřebujeme k životu a ke svému rozvoji, avšak my ho většinou nadužíváme a vyčerpáváme.

Co se stane, když dosáhneme limitů dostupných zdrojů? Když například v laboratoři bakterie předstihnou substanci, na níž se živí, zemřou. Když myši dospějí k limitům svého zásobování jídlem, stanou se neplodnými; lumíci spáchají masovou sebevraždu. Ale když druh s vyšší úrovní vědomí, takový jako člověk, dosáhne mezí svých zdrojů, nemusí nutně zemřít, spáchat sebevraždu nebo se stát neplodným. Může totiž změnit své vědomí. Se změnou vědomí bude hledět na svět odlišně a bude mít jiné hodnoty a priority. Mohl by se také naučit žít více „udržitelným“ způsobem.

JAK bychom se mohli změnit?

Gándhí řekl: Staň se tou změnou, kterou chceš ve světě vidět. V dnešním světě to znamená změnit své vědomí tak, aby ostatní změnili to své. Jak to můžete udělat? První věcí ze všeho je zbavit se starého vědomí i hodnot a domněnek, které ho podporují. Ptejte se sami sebe:

  • Je každý z nás oddělenou bytostí, a proto zákonitě usiluje jen o svůj vlastní prospěch?
  • Je život boj o existenci, v němž přežijí jen ti nejschopnější (tzn. nejbohatší a nejmocnější)?
  • Platí v této nelítostné konkurenci heslo „účel světí prostředky“?
  • Jste lepší (a také šťastnější), čím víc máte peněz?
  • Mají být lidé věrni pouze jednomu národu a jedné společnosti, zatímco ti ostatní jsou pro ně jen cizinci a konkurenty?
  • Chceme-li mír, musíme se připravit na válku?
  • Jsou technologie a výkonnost odpovědí na všechny naše otázky?
  • Je Země pro všechny naše záměry a účely nevyčerpatelnou zásobárnou zdrojů, stejně jako neomezenou stokou pro naše odpady?
  • Může být naše životní prostředí inženýrsky spravováno jako města nebo dálnice, tj. přizpůsobováno našim vlastním potřebám a požadavkům?

Jestliže se držíme takovýchto předpokladů, pak jsme součástí problému. Ale jak bychom se mohli stát jeho řešením? K tomu je třeba přijmout další krok: osvojit si nové myšlení. Jak to řekl Einstein: Nemůžete řešit problém tím samým způsobem myšlení, jímž vznikl.

Nové myšlení není nic utopického či nebývalého; vzniká už na kreativním okraji společnosti. V početných „alternativních kulturách“ lidé myslí a jednají více pozitivním způsobem. Sdílejí dvě základní přesvědčení. Jedním z nich je, že starověké rčení „my všichni jsme jedno“ není fikcí, ale má vskutku reálný základ. William James měl pravdu: jsme jako ostrovy v moři, na povrchu oddělené, ale spojené v hlubinách.

Druhé přesvědčení se týká oblasti lidské odpovědnosti. Jestliže jsme jedno se všemi ostatními i s přírodou, pak naše odpovědnost nekončí u nás samých, u naší rodiny, naší země a společnosti, ale zahrnuje celé lidské společenství i biosféru. Žít podle toho neznamená charitu. Jestliže jsme součástí lidstva a jestliže je lidstvo součástí života této planety, pak to, co děláme pro ostatní, děláme také pro sebe sama. Když se zbavujeme starých představ a přijímáme nové myšlení, měníme své vědomí a tím i samy sebe. V této kritické a neudržitelné době může být tato změna oním „motýlem“, který spustí bouři. Mohla by se rozšířit daleko a široko a nakonec by mohla změnit svět.

KDY bychom se měli změnit?

Když zvoláte „to je to poslední stéblo“, vyjadřujete tím zásadní, ale ve společnosti obecně neznámý princip. Spočívá v „nelineárnosti“. Když hřbet velblouda zatížíte, můžete přidávat zátěž dál a dál a velbloud se jí bude neustále přizpůsobovat a vyrovnávat se – až nakonec dosáhne zátěž meze velbloudovy nosné kapacity. A potom, jak to vyjadřuje výše uvedený výraz, jen jediné stéblo navíc zlomí jeho hřbet. Postupný proces, který pokračoval hladce, tedy „lineárně“, se náhle zlomil, stal se „nelineárním“.

To je to, co se děje všude v přírodě. Živý druh se může přizpůsobovat změnám ve svém prostředí – až do tohoto stádia. Když se všechny tyto změny nahromadí, napětí dosáhne kritického bodu a druh vymře. Leda ovšem, že by se změnil. V relativně jednoduchých systémech vyúsťují tato kritická stádia do zhroucení. V komplexnějších systémech se pak stávají body zvratu: mohou se rozvíjet jedním nebo druhým způsobem. Nevedou nevyhnutelně ke zhroucení, mohou vést také k průlomu.

V roce 1989 dostala skupina východoněmeckých uprchlíků povolení k překročení „železné opony“ do Rakouska. Byl to malý, ale kritický šok pro tento systém, kterému se tím zlomil hřbet – to bylo ono „poslední stéblo“. Během několika týdnů se východoevropské státy, ovládané komunisty, oddělily od Sovětského svazu a o necelý rok později přestal existovat i samotný Sovětský svaz. Komunistická strana SSSR, nejmocnější politická strana na světě, nejenže ztratila svou moc, ale stala se skutečně psancem. Státy, z nichž Sovětský svaz sestával, nezmizely: po období chaosu, kdy byly často blízké zhroucení, se transformovaly v otevřenější společnosti.

V posledních desetitisících let mnohé společnosti i celé civilizace dosáhly těchto kritických bodů zvratu. Kdysi kvetoucí kultury zanikly – například babylonská, sumerská, mayská, kultura Velikonočních ostrovů. Jiné kultury však tuto výzvu dokázaly přijmout, transformovat se a přežít. Historie dokládá, že tyto proměny byly často hluboké.

Kmeny doby kamenné žily v mytologickém světě: komunikovaly se stromy, se zvířaty a s duchy předků. Lidé sami sebe vnímali jako součást mysteriózního, významuplného živého kosmu. Před deseti tisíci lety se tento svět proměnil v teokratickou kulturu starověkého Egypta, Babylónie, Číny a Indie, v níž neměnné zákony nebeských bohů ovládaly lidské bytí. Jak to prohlásil Hermés Trismegistos: „Jak nahoře, tak dole.“ Pak před dvěma a půl tisíce lety na severním pobřeží Středozemního moře vznikla další kultura, která se namísto zděděnou vírou začala řídit lidským rozumem. Byla to kultura klasického Řecka.

Na úsvitu moderního věku přinesla západní civilizace ještě další kulturní změnu. Tato nová kultura kombinovala prvky předchozích kultur, ale především byla utvářena vírou v sílu rozumu, kterou přinesli Řekové. Podpořena teoriemi a výzkumy Galilea, Newtona a Koperníka rozvinula materialistický a mechanistický pohled na svět. To umožnilo Newtonově „klasické fyzice“, aby se spojila s tradičními řemesly, což nakonec dalo vzniknout celé řadě revolučních technologií.

Avšak dnes, ve věku globální informace, komunikace, vzájemné závislosti a devastace životního prostředí, se mechanisticko-materialistický světový názor stal zastaralým a kontraproduktivním. Věda sice již jeho pojetí světa přesáhla, nicméně technologie, které generoval a chování, které inspiroval, jsou tu stále ještě s námi. Mnohé z těchto technologií a životních způsobů nadměrně vyčerpávají životní prostředí a příliš manipulují lidmi. Vytvářejí víc horka než světla – víc vedlejších účinků než skutečného prospěchu.

Civilizace, která dominuje současnému světu, není dále udržitelná: nemá-li dojít k jejímu zhroucení, musí se proměnit. Otázka po kvantovém skoku v lidských záležitostech se týká vytvoření civilizace, která umožní šesti a půl miliardě lidí žít s důstojností, v harmonii se všemi ostatními a s přírodou. Takovýto posun světa je možný. Máme vhledy, technologie i lidské a finanční zdroje. Co však postrádáme je vůle a vize. Abychom k tomu mohli sebrat síly, musíme změnit naše vědomí. Vyjdeme-li vstříc současným výzvám, mohli bychom změnit naše hodnoty a priority – změnit sebe, a nakonec změnit svět.

Posun světa je potřebný a čas je krátký. Trendy a procesy, které ženou současný svět ke kritickému bodu zvratu, se zrychlují. Atmosféra se ohřívá, biodiverzita mizí, propast mezi bohatými a chudými se rozšiřuje, násilí a neklid rostou, a produkce mnoha životně důležitých zdrojů už dospěla ke svému vrcholu. Předpovědi doby, která nás dělí od onoho základního bodu zvratu se zkrátily z jednoho století na padesát let až nakonec na jednu dekádu.

Je možné, že globální bod zvratu nastane už na konci roku 2012, toho mnohokrát prorokovaného předělu v lidském spravování planety. Určitě vstoupí do života většiny z nás. Kdykoliv takový přelom nastává, musíme začít aktivně jednat „teď“ – zajistit, že se nestane předehrou ke zhroucení, ale že bude znamenat průlom do mírumilovnějšího a udržitelnějšího světa.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *