Podstupuje moderná myseľ rituál prechodu? (Richard Tarnas)

Následující esej z roku 2001 stručně shrnuje úvodní kapitoly přelomového díla Cosmos and Psyche. Z angličtiny přeložil Jiří Zemánek (vyšlo v Revue Prostor č. 86)


Motto:
„Nálada univerzální destrukce a obnovy … vyznačuje naši dobu.
Tuto náladu lze pociťovat všude, v rovině politické, sociální i
filosofické. Žijeme v tom, co Řekové nazývali kairos – pravá chvíle –
pro „metamorfózu bohů“, základních principů a symbolů. Tato
zvláštnost naší doby, která určitě není naší vědomou volbou,
je výrazem nevědomého člověka v nás, který prochází proměnou.
Příští generace budou muset s touto transformací počítat,
pokud nemá lidstvo samo sebe zničit silou svých vlastních
technologií a své vědy. … Tolik je toho v sázce a tak moc to
vše závisí na psychické konstituci moderního člověka.“

Carl Gustav Jung

Jak hluboké jsou pohyby, které probíhají v západní psýché? Můžeme v tom nesmírně složitém a zdánlivě chaotickém toku a plynutí naší doby rozpoznat nějaké větší vzorce?
Kulturní étos tohoto desetiletí, který je ovlivněn tradicí hlubinné psychologie, založené o století dříve Freudem a Jungem, a zvláště pak od 60. let minulého století radikálně rostoucím psychologickým sebeuvědoměním, nás velice dobře uvědomuje o tom, jak důležité je psychologické porozumění naší osobní historii. Usilovali jsme o stále hlubší vhled do naší individuální biografie, snažili jsme se odhalit ty často skryté zdroje naší současné situace, vědomě interpretovat nevědomé síly a komplexy, které formují naše životy. Mnozí nyní pokládají tentýž úkol za kriticky důležitý   pro celou naši civilizaci.
To, co jednotlivci a psychologové už dlouho dělají, se nyní stává kolektivní odpovědností naší kultury: učinit ono nevědomé vědomým. Pro civilizaci je totiž historie v podstatě velkým nevědomím – nikoli však historie jako vnější chronologie politických a vojenských událostí, ale jako vnitřní historie civilizace: to rozvíjející se drama, které je v naší kultuře zaznamenáno v kosmologii, ve filosofii a vědě, v náboženském vědomí, v umění i v mýtech. Abychom se mohli plně a tvořivě účastnit vytváření naší budoucnosti, potřebujeme lépe porozumět základním vzorcům a vlivům naší kolektivní minulosti. Teprve pak můžeme začít chápat, jaké síly se v nás dnes pohybují a snad i zahlédnout, co se může vynořit na horizontu nového tisíciletí.
V tomto pojednání se zaměřuji na Západ, avšak ne proto, že bych si myslel, že je Západ nějak vnitřně nadřazen jiným civilizacím a tudíž víc hoden naší pozornosti. Dělám to spíš z toho důvodu, že právě Západ zrodil politické, technologické, intelektuální i spirituální proudy, které se staly rozhodující při utváření současné světové situace se vší její problematickou složitostí. Ať tak či onak, charakter Západu měl globální dopad a bude ho mít i v dohledné budoucnosti. Historickým vývojem západního vědomí se však zabývám i z toho důvodu, jelikož pro většinu z nás, kteří tato slova čtou, představuje tento rozvoj naši vlastní tradici, naše dědictví, naši zděděnou kulturní matrici. Starostlivá a kritická péče o tuto tradici je výrazem určité odpovědnosti vůči minulosti, vůči našim předkům; a s tím, jak se pokoušíme porozumět jejím hlubším důsledkům, rozvíjíme také odpovědnost vůči budoucnosti, vůči našim dětem.
Každý vnímavý pozorovatel Západu je konfrontován s paradoxem: na jedné straně nemůžeme neuznat určitý dynamismus, skvělý heroický impulz a dokonce vznešenost v dílech západní civilizace i v západním myšlení. Pozorujeme to například ve velkých výkonech řecké filosofie a umění, v Sixtinské kapli a mistrovských dílech renesance, v Shakespearových hrách i v Bachově a Beethovenově hudbě; v brilantnosti koperníkovské revoluce s její nesmírnou kosmologickou a dokonce i metafyzickou transformací, jež vyústila do světového názoru naší civilizace. Můžeme to sledovat v ohromujících letech do vesmíru, které přivedly lidi na Měsíc, nebo v současných spektakulárních snímcích nedohledného kosmu, které dostáváme z Hubleova teleskopu, a vidíme to i v nových datech a perspektivách, které tyto obrazy vyvolaly. Tento neobyčejný dynamismus, dokonce vznešenost Západu, samozřejmě živě zrcadlí rovněž velká demokratická revoluce modernity i mocná emancipační hnutí naší doby.
Přesto jsme nuceni zároveň připustit, že táž historická tradice způsobila obrovské utrpení a ztráty mnoha ostatním kulturám a národům, mnoha lidem v rámci samotné západní kultury i mnoha dalším formám života na planetě. Západ hrál navíc ústřední roli v pozvolném narůstání zdánlivě neúprosné krize naší planety, krize mnohorozměrné složitosti – ekologické, politické, sociální, ekonomické, intelektuální, psychologické i spirituální. Říci, že se naše západní civilizace stává nefunkční, stěží vyjádří závažnost této situace, protože jako lidstvo i planeta čelíme možnosti velké katastrofy a jelikož mnoho forem života na Zemi už tato katastrofa postihla. Jak lze tento ohromný paradox v charakteru a významu Západu chápat?

„Pokrok“ a „pád“ – dva velký mýty v západní psýché
Jestliže zkoumáme četné současné intelektuální a kulturní diskuse, zvláště ty, které se odehrávají blízko epicentra dnešního boje o paradigma, je možné za nimi vidět dvě hlavní interpretace, dva archetypální příběhy, jež se týkají evoluce lidského vědomí a historie západní mysli. V podstatě tyto dvě metanarace zrcadlí dva hluboké mýty v naší kolektivní psýché a dovolují nám mýtus definovat nikoli jako čirou nepravdu či libovolnou kolektivní fantazii, ale spíše jako hluboké a trvalé významové struktury, které utvářejí lidskou psýché a konstelují její různé projevy. Tyto dva velké mýty strukturují v kolektivní psýché naše vlastní historické sebepochopení velmi odlišnými způsoby. Jeden by mohl být nazván mýtem pokroku, ten druhý mýtem pádu.
První mýtus, vštěpovaný nám všem od dětství výchovou, popisuje evoluci lidského vědomí, a zvláště historii západní mysli, jako neobyčejně progresivní rozvoj, jako dlouhou heroickou cestu od primitivního světa temné nevědomosti, utrpení a omezení do jasnějšího moderního světa neustále rostoucího poznání, svobody a hojnosti. Tato velká trajektorie pokroku je nahlížena jako něco, co je umožněno ustavičným rozvojem lidského rozumu a především vznikem moderní mysli. Tento názor rozpoznáváme, kdykoliv se setkáme s knihou nebo programem, jehož název je něco jako „Vzestup člověka“, „Objevitelé“ nebo „Člověk dobývá vesmír“. Běh historie je chápán jako směřování dopředu a vzhůru. Lidstvo je zde často personifikováno jako „muž“ a zobrazováno, alespoň implicitně, jako sluneční mužský hrdina prométheovského charakteru: smělý, neklidný, oslnivě novátorský, jenž se díky své inteligenci a vůli žene ustavičně vpřed, vymaňuje se ze struktur a omezení minulosti, stále hledá větší svobodu a nové horizonty a stoupá do stále vyšších úrovní rozvoje. Vrchol lidského úspěchu je v této vizi spojen s nástupem moderní vědy a individualistické demokracie. Historické hledisko znamená jednu progresivní emancipaci a posilování moci člověka. To je vize, která se plně vynořila v průběhu evropského osvícenství v 17. a 18. století, ačkoliv její kořeny jsou tak staré jako západní civilizace sama. Naše moderní vědomí se v mnoha ohledech tak naprosto identifikuje s tímto mýtem, že se pro nás stal obecně sdílenou představou, výrazem našeho sebepojetí moderních lidí.
Druhý názor, jenž se v posledních letech objevuje v naší kulturní diskusi stále výrazněji,    ačkoliv byl do určité míry vždy přítomen anebo působil jako kompenzační protiproud vůči progresivnímu názoru, popisuje tento příběh ve zcela opačných pojmech. Ve formě tohoto mýtu, přijímané v naší době, je evoluce lidského vědomí a historie západní civilizace pojímána jako tragický příběh radikálního pádu lidstva, jako jeho oddělení od původního stavu jednoty s přírodou a bytím. Ve svých původních podmínkách disponovalo lidstvo instinktivním pochopením posvátné jednoty a vzájemné propojenosti světa, ale pod vlivem západní mysli a zvláště pak s nadvládou moderní mysli došlo v průběhu historie k hlubokému rozkolu mezi lidstvem a přírodou a svět byl zbaven posvátnosti. Tento vývoj šel ruku v ruce s narůstající destruktivní exploatací přírody, s devastací tradičních domorodých kultur i se stále nešťastnějším stavem lidské duše, která sama sebe zakouší jako izolovanou, povrchní a nenaplněnou. Z hlediska této perspektivy mají lidstvo a příroda bolestně trpět pod dlouhou nadvládou myšlení a společnosti, spojených s patriarchátem a modernitou, a to s těmi nejhoršími důsledky, které jsou způsobeny utlačovatelskou hegemonií západní industriální společnosti, posilovanou moderní vědou a moderními technologiemi. Mezní bod tohoto pádu je spatřován v současné době planetární ekologické katastrofy, morální dezorientace a spirituální prázdnoty, která je bezprostředním důsledkem lidské arogance, ztělesněné především ve struktuře a duchu moderní západní mysli a ega. Zde se ukazuje jediná historická perspektiva: postupující zchudnutí lidského života a lidského ducha, fragmentace původní jednoty a zruinování posvátného společenství bytí.
Tyto dvě interpretace či paradigmata historie lidského vědomí, které jsem zde z důvodu snadnějšího pochopení popsal v poněkud zjednodušených pojmech, ovlivňují mnohé z nejcharakterističtějších problémů naší doby. Lze říci, že tyto protikladné historické perspektivy se svými četnými variacemi i kompromisními formacemi ustavují nejzákladnější otázky naší současnosti: Kam kráčí lidstvo? Nahoru nebo dolů? Jak vidíme západní civilizaci, západní intelektuální a spirituální tradici, její kánon velkých děl? Jak pojímáme moderní vědu, moderní dobu? Jak chápeme „člověka“? Je to pokrok, nebo je to tragédie? Přinesl moderní západní projekt osvícení nebo kalijugu?
John Stuart Mill ve své skvělé eseji o básníku Coleridgovi vyjádřil kdysi postřeh, který jsem vždy pokládal za bystrý a vnímavý, ba dokonce za moudrý. Mill poukázal na to, že v intelektuální polemice obě strany této debaty mají tendenci považovat za správné to, co potvrzují a za špatné to, co popírají. Millův vhled do povahy této intelektuální debaty vrhá světlo na mnoho věcí: ať jde o diskutující konzervativní liberály, rodiče, kteří se hádají se svými dětmi, nebo o hádku milenců, téměř neustále je cosi potlačováno ve prospěch prosazování jednoho hlediska. Já se však domnívám, že tento vhled lze zvlášť vhodně aplikovat na konflikt historických vizí, který jsem právě popsal. Rád bych připomněl, že obě strany této disputace uchopily podstatný aspekt tohoto obrazu, že obě mýtické vize jsou – každá v jiném smyslu – správné, každá se závažnými argumenty uvnitř svého vlastního referenčního rámce; nicméně obě jsou silně parciálními vizemi, což je důsledkem toho, že jedna i druhá hluboce nesprávně vykládají ten větší příběh. Domnívám se, že jedině v tomto větším příběhu se ty dvě protikladné interpretace doslova proplétají a formují složitý, avšak integrovaný celek.
Opravdu si myslím, že tyto dva příběhy vlastně jeden druhý utvářejí. Navzájem jeden druhý zakládají a informují, každý z nich umožňuje ten druhý. Zatímco se zdá, že tyto dvě historické interpretace jedna druhou vylučují, lze je porovnávat jejich sloučením jako ilustrace v gestaltovém experimentu, které lze vnímat dvěma odlišnými, stejně přesvědčivými způsoby: tedy jako znak, jenž může být nahlížen buďto jako bílá váza, nebo jako dvě černé tváře z profilu. Prostřednictvím přepínání vnímání z tvaru na tvar se může pozorovatel pohybovat mezi těmito dvěma obrazy, ačkoliv obrazec sám o sobě zůstává neměnný. Slavný výrok kvantového fyzika Nielse Bohra o tom, že protikladem velké pravdy je jiná velká pravda, vyjadřuje podobný vhled.
Co je nicméně obtížné, je oba tyto obrazy, obě tyto skutečnosti pozorovat současně. Ale právě to je nejspíš úkol, do něhož se musíme zapojit, pokud se chceme dobrat  hlubšího pochopení evoluce lidského vědomí a historie západní mysli: to znamená chápat tu dlouhou spirituální a intelektuální cestu skrze stále vzrůstající diferenciaci a složitost jako zcela dvojznačnou, způsobující zároveň progresivní vzestup autonomie i tragické odpadnutí od jednoty – a připravující snad možnost pro syntézu na další nové rovině. Věřím, že tyto dvě historické perspektivy, které jsem popsal, odráží protikladné, avšak zcela podstatné aspekty ohromného dialektického procesu, evolučního dramatu, které se rozvíjelo po tisíce let a jež, jak se zdá, nyní dosahuje kritické fáze transformace.

Rozporná povaha moderního světového názoru
Hlubší vhled do polarity těchto dvou historických perspektiv i do jejich možné syntézy můžeme získat pečlivým zkoumáním základní struktury moderního světového názoru. Pokud máme vymezit určitou charakteristiku moderního světového názoru, jež ho skutečně odlišuje od všech předmoderních světových názorů, které můžeme nazvat primárními světovými názory, měli bychom, podle mě, říci, že jeho základní odlišnost spočívá v tom, že moderní mysl zakouší svět takovým způsobem, jako by mezi lidským já jako subjektem a světem jako objektem vedla radikální hranice. Subjekt-objektové rozdělení, vědomí radikální odlišnosti mezi já a světem, které bychom mohli zkráceně nazvat karteziánským, je základním rysem moderní mysli. Moderní mysl se konstituuje právě na něm. Moderní věda, počínaje Baconem a Descartem, je postavena na hlubokém přesvědčení, že pokud chceme svět poznat takový, jaký je sám o sobě, pak musíme svou mysl oprostit od všech našich lidských projekcí, které na něj promítáme, jako jsou význam a účel.
Naproti tomu v primárním světovém názoru jsou význam a účel chápány jako něco, co prostupuje celý svět, uvnitř něhož je ponořeno naše já. Prvotní člověk kráčí světem, jenž zakouší jako zcela spojitý – mezi vnitřním a vnějším neexistuje žádná hranice. Pozoruje v lese duchy, v pohybu dvou orlů napříč horizontem vnímá určitý smysl, ve spojení dvou planet rozpoznává význam, zakouší svět, v němž je lidská bytost zcela ponořena do širšího bytí, které je oduševnělé. Primární svět je radikálně oduševnělý: komunikuje a má účel, je plný znaků a symbolů, implikací a záměrů. Je oživen stejnými duševně rezonujícími skutečnostmi, jaké lidská bytost zakouší ve svém nitru. Lidská duše participuje uvnitř světové duše, v anima mundi, a jazyk, který tato anima mundi v celém svém toku a v celé své rozmanitosti artikuluje, je jazyk mýtu, archetypální jazyk lidské psýché. Početné jednotlivosti empirického světa jsou všechny vnitřně obdařeny archetypálními významy, mytickými a numinózními, a tyto významy plynou mezi vnitřním a vnějším, mezi já a světem, bez jakékoliv zásadní odlišnosti.
Moderní světový názor to pokládá za naivní epistemologický omyl. Pokud vidím spirituální projevy venku ve světě – jako by svět se mnou nějakým záměrným způsobem komunikoval, jako by byl obtížen symboly, bohatými na významy –, pak projikuji lidské skutečnosti na mimolidský svět. Takový náhled je dětinský a nedospělý, intelektuálně primitivní a klamný a je potřeba z něj vyrůst.
V moderním světovém názoru je pak lidské já chápáno jako výlučný zdroj vědomé inteligence, morální citlivosti i spirituálních aspirací v univerzu: veškerý význam v univerzu  pochází od lidského subjektu. Nejenom moderní věda, ale celý světový názor moderního humanismu je založen na tomto předpokladu; odtud vychází například ono základní existencialistické přesvědčení 20. století, že lidský projekt ve svém jedinečném patosu a odvaze je neodmyslitelně spojen s imperativem vnášet význam do univerza, které jinak jakýkoliv smysl postrádá.
Při zpětném pohledu můžeme vidět, že vskutku všechno v západní intelektuální a spirituální historii, počínaje židovskými proroky a řeckými filosofy, jedním nebo druhým způsobem podporovalo toto dlouhé bipolární hnutí. Došlo k těmto dvěma základním pohybům: na jedné straně se lidské já postupně diferencovalo ze širší matrice bytí; jeho autonomie, intelektuální a morální, byla vykována. Toto já dynamicky samo o sobě rozhoduje, sama sebe si uvědomuje, samo sebe reflektuje a je také samo sobě odpovědné; a dokonce se vyznačuje nutkáním k sebepřekročení. Autonomie individuální, racionální mysli a vůle představuje neobyčejný rozvoj a je drahocenná pro každého z nás. Vážíme si své individuální svobody, schopnosti čelit tradici, svým rodičům, světovému názoru, ve kterém jsme byli vychováni, konvenčním společenským hodnotám. Ceníme si schopnosti tázat se, jít hlouběji a dál za nynější status quo. Ceníme si schopnosti zkoumat a zvažovat, zda nějaká další skutečnost není hlubší než ta, která je nám předkládaná ortodoxií. Toto je pro nás nesmírně cenné. My všichni jsme věrní, často nevysloveně a nevědomě, tomuto autonomnímu já, které bylo vytvořeno v průběhu mnoha staletí kulturního, psychologického a intelektuálního vývoje.
Na druhé straně byla tato autonomie vykoupena za cenu toho, že jsme univerzum zbavili kouzla. Zaplatili jsme za ni postupným vytěsňováním veškerého vědomí a inteligence, veškeré duše i ducha, všeho významu a účelu ze světa, a to vše bylo nyní přemístěno, více nebo méně výlučně, do lidského já. Toto odkouzlení bylo rozpoznáváno a oplakáváno téměř od samého počátku moderního věku: „Jsem zděšen věčným tichem tohoto nekonečného prostoru,“ řekl Pascal, když hleděl do moderního vesmíru. Lidská duše se v takovém univerzu necítí doma – tato duše se může držet své milované poezie a hudby, své morální vášně, svých osobních náboženství i své metafyziky, nicméně ony nemají žádnou spolehlivou základnu v empirickém kosmu. Naše psychologické a spirituální predispozice jsou absurdně v rozporu se světem, odhalovaným naší vědeckou metodou. My se, jak se zdá, ze své „přirozenosti“ osobně a záměrně zabýváme hodnotou, významem a účelem, ale samotnou „přírodu“ chápeme jako zbavenou těchto kvalit. V takovém kontextu pak veškerá lidská imaginace, náboženská zkušenost, estetická citlivost, morální hodnota atd. musejí být nutně pokládány za typickou lidskou psychickou konstrukci, za odvážnou projekci. Žít v takovémto světě představuje pro člověka hluboce vnitřně rozpornou situaci.
Tato moderní zkušenost radikálního rozdělení mezi vnitřním a vnějším, zkušenost subjektivního, osobního a účelného vědomí, které je paradoxně ponořeno do světa a rozvíjeno ze světa, jenž je nevědomý, neosobní a bezúčelný, je v naší kultuře historicky reprezentována velkým předělem mezi osvícenstvím a romantismem. Ve světovém názoru moderního Západu osvícenství neodmyslitelně vládlo vnějšímu kosmu a objektivnímu světu, zatímco romantické aspirace našeho umění a hudby a naše spirituální touhy ovládaly vnitřní svět moderní duše. V romantické tradici – představované například Goethem a Rousseauem, Blakem, Wordsworthem a Colridgem, Beethovenem a Hölderlinem, Emersonem a Whitmanem až do naší kontrakultury 2. poloviny 20. století – našla moderní duše hluboký duchovní a psychologický výraz. Naproti tomu osvícenská tradice, představovaná Newtonem a Lockem, Voltairem a Humem – a v nedávné době pak takovými mysliteli jako jsou Bertrand Russell nebo Karl Popper, kosmologové Stephen Hawking a Steve Weinberg nebo evoluční biolog Richard Dawkins – byla formována hlavně racionální empirickou vědou. Jinak řečeno moderní věrnost duši je romantického původu, zatímco moderní loajalita vůči rozumu je osvícenského původu. Jde o jakousi schizofrenii uvnitř světového názoru, která se u nás všech projevila ve 20. století. Naše spirituální bytí, naše psychologie je protikladná naší kosmologii. Náš romantismus je v opozici vůči našemu osvícenství, naše „vnitřní“ vůči našemu „vnějšímu“. Není snadné dobrat se shody mezi těmito dvěma radikálně odlišnými světovými názory; avšak řečeno slovy Fausta, ony jsou nuceny nějakým způsobem „žít společně uvnitř našich prsou“.
Problémem takového stavu však není jenom vnitřní stres. Od té doby, co kosmologický kontext, uvnitř něhož se odehrává veškerá lidská aktivita, přestal být půdou pro transcendentní hodnoty – spirituální, morální, estetické –, lidskou imaginaci snadno ovládly hodnoty trhu a masmédií a vysály z ní všechnu hloubku. V současném světě kouzla zbavený světový názor nezbytně člověka zplnomocňuje k utilitárnímu postoji, který ovládá veškerou lidskou subjektivitu. Snaha o stále větší finanční profit, politickou moc a technologické hrdinství nahrazuje všechny ostatní aspirace. Utilitární podněty instrumentálního rozumu jsou nevyhnutelně přijímány jako cíl, spíš než jako prostředek. Na druhou stranu úzkost tváří v tvář kosmu, zbavenému významu, a ztráta koherentního světového názoru vytvářejí spirituální hlad, odcizení a dezorientaci, jež vedou k lačnění po stále větším materiálním prospěchu, k patologickému konzumerismu, který rabuje planetu v jakémsi sebedestruktivním šílenství. Z tohoto schizoidního moderního světového názoru vyplývají tudíž vysoce pragmatické důsledky.

Kosmos zbavený kouzla a odcizené postmoderní já 
Tolik podnětů  nás vyzývalo, vydat se tímto směrem! V mnoha ohledech může být nejenom západní cesta, ale celý lidský projekt nahlížen jako nevyhnutelná diferenciace mezi já a světem, mezi lidstvem a přírodou, mezi autonomií a účastí, mezi částí a celkem. Jakmile náš druh poprvé použil nástroj, začali jsme se pohybovat jako subjekt proti objektu, jako lidská bytost tváří v tvář světu. Jakmile jsme začali používat jazykovou a náboženskou symboliku, začali jsem naší zkušenost objektivizovat tím způsobem, že svět působí na nás a my působíme na svět. Pamětihodný obraz na začátku filmu 2001: Vesmírná Odyssea zachycuje tuto širší souvislost ve všezahrnujícím vektoru lidského eposu: v sekvenci nazvané „Úsvit člověka“ protolidský primát právě učinil tento primární objev použití nástroje; úspěšně použil kost jako zbraň v boji na život a na smrt. A v extázi z tohoto objevu vrhá kostí znovu a znovu proti skále; nakonec se kost roztříští a rozletí do vzduchu, kde se v pomalém pohybu proměňuje ve vesmírnou kosmickou loď z roku 2001. V tomto jediném obraze vidíme celou prométheovskou trajektorii, alfu a omegu prométheovského pátrání po osvobození lidské bytosti z pout přírody, po diferenciaci a emancipaci člověka skrze inteligenci a vůli, po kontrole nad matricí, z níž se vynořil. Tato snaha pak v éře modernity vrcholí v moderní vědě, kdy se veškeré poznání zaměřuje na předpověď a ovládání přírodního světa, který je pokládán za nevědomý, neosobní a mechanický, bez jakékoliv niternosti nebo subjektivity. Pouze my lidé jsme obdařeni niterností – vše ostatní je pokládáno za objekty „tam venku“.
Moderní západní diferenciace na autonomní lidské já a kouzla zbavený empirický kosmos má své významné kořeny také v určitých aspektech náboženských tradic, které utvářely ducha Západu a jež transcendentní božství považují za radikálně oddělené od stvořeného pozemského světa smrtelné konečnosti a nevykoupené přírody, zatímco má podle nich zvláštní vztah k lidské bytosti a lidské historii. „Člověk je vytvořen k obrazu Boha“, jehož ontologické oddělení i nadřazenost vůči světu, který stvořil, se odráží v oddělení lidské bytosti od přírody a v její nadřazenosti nad ní. Role judaismu a křesťanství v tomto velkém procesu diferenciace a odkouzlení je klíčová. Já bych se zde však chtěl zaměřit zejména na sekulární modernismus, jenž se vynořil z židovsko-křesťanské tradice, a který dovedl tento proces do dramatické fáze hlavní paradigmatické proměny v naší intelektuální historii.
Dokážeme vystopovat mnoho z průběhu této karteziánské revoluce, která oddělila duši od těla, lidský subjekt od objektivního světa. Nicméně Descartova filosofie, která zásadně formulovala vznikající uvědomování autonomního moderního já, vzešla z dřívější, dokonce ještě dramatičtější a důležitější paradigmatické proměny, z koperníkovské revoluce. Koperníkovský posun perspektivy může být chápán jako paradigmatická metafora pro celý náš moderní světový názor: důkladné prohlédnutí naivního pojetí světa, odhalení nadřazenosti moderní mysli vůči všemu minulému vědění, probuzení síly lidského rozumu k tvoření i ničení světa, radikální vytěsnění lidské bytosti ze středu starověké kosmické dělohy do relativní a okrajové pozice v ohromném a neosobním vesmíru, následované mechanizací obrazu světa. Darwin v podstatě uvedl „koperníkovskou“ revoluci do biologie: zatímco Koperník nám zanechal Zemi jen jako další bezvýznamnou planetu a nikoli jako vznešené centrum vesmíru, Darwin objevil, že lidé jsou jen dalšími efemérními druhy mezi zvířaty, a nikoli božským ohniskem stvoření.
Dokonce i postmoderní mysl nachází své kořeny v koperníkovském paradigmatickém aktu dekonstruktivní reflexe, v Koperníkově rozpoznání, že zdánlivý pohyb objektivního nebe byl nevědomě způsoben pohybem pozorujícího subjektu na Zemi. Zde byl klíčovou protopostmoderní postavou Kant se svou koperníkovskou revolucí ve filosofii, díky níž rozpoznal, že fenomenální řád světa je utvářen pořádajícími strukturami lidské mysli. Právě zde se moderna začíná posouvat k postmoderně. Jelikož Kantův vhled do subjektivní organizace reality lidskou myslí a tudíž nakonec do relativní, nezakořeněné povahy lidského poznání, byl rozšířen a prohlouben následujícím rozsáhlým rozvojem počínaje antropologií, lingvistikou, sociologií poznání, kvantovou fyzikou až po kognitivní psychologii, neuropsychologii, sémiotiku a filosofii vědy; od Marxe, Webera a Wittgensteina po Heisenberga, Kuhna a Foucaulta. Shoda v této věci je přesvědčivá: svět je v nějakém podstatném smyslu konstruktem. Lidské poznání je zásadně interpretativní. Neexistují skutečnosti, které by byly nezávislé na perspektivě našeho pohledu. Každý akt vnímání a poznání je nahodilý, zprostředkovaný, situační, kontextuální a prosáklý teorií. Význam je udělován lidskou myslí a nelze předpokládat, že tkví v objektu, ve světě za myslí, protože s tímto světem se nemůžeme nikdy setkat, aniž by už přitom nebyl prostoupen povahou naší mysli. Tento svět nemůžeme dokonce ani ospravedlnitelně předpokládat. Převládá radikální nejistota, protože na konci toho, co člověk poznává a zakouší, je neurčitá míra projekce.
Byl to Friedrich Nietzsche, kdo plně zachytil patos existenciální a spirituální krize, do níž se dostalo moderní lidstvo v důsledku této revoluce, jež způsobila vyhoštění člověka, odkouzlení kosmu, destrukci metafyzického světa, smrt Boha. Naslouchejme hyperkoperníkovské obraznosti – i té podivně tragické kombinaci sebeurčující vůle a neúprosného osudu – v této slavné pasáži:

„Co se to děje, když jsme Zemi odpoutali od Slunce? Kam se teď pohybuje? Kam se pohybujeme my? Pryč od všech sluncí? Nepotápíme se ustavičně? Dolů, do stran, dopředu, všemi směry? Existuje ještě nějaké nahoru nebo dolů? Nebloudíme skrze nekonečné nic? Nepociťujeme dech prázdného prostoru? Nestává se chladnějším? Neobklopuje nás ustavičně noc?“
(Nietzsche, 1882)

Zde uchem jehly vcházíme do pozdního moderního já, do odcizeného postmoderního já.

Hlubinná psychologie a objev nevědomí
Hlubinná psychologie vstupuje do této historie nejzajímavějším a nejdůslednějším způsobem. Freud ve svých úvodních přednáškách, ve slavné pasáži o konci osvícenství na jedné straně poukázal na to, že psychoanalýza představuje třetí bolestnou ránu pro naivní sebelásku a megalomanii lidské bytosti: tou první byla Koperníkova heliocentrická teorie, druhou Darwinova evoluční teorie.  Psychoanalýza totiž neodhalila jen to, že Země není středem vesmíru a že lidská bytost není středem stvoření, ale dokonce i to, že lidská mysl a ego, ono vědomé racionální já, tento nejdrahocennější smysl našeho bytí, je pouze výsledkem nedávného a nejistého vývoje z primordiálního id a že tudíž není žádným pánem ve svém domě. Freud se svým epochálním vhledem do nevědomých determinant lidské zkušenosti rozhodně postavil do koperníkovské linie moderního myšlení, které programově relativizovalo a marginalizovalo statut lidské bytosti. A opět podobně jako Koperník a  jako Kant, ale na zcela nové rovině, přišel Freud se zásadním poznáním, že zjevná realita objektivního světa je nevědomě determinována podmínkami subjektu.
Nicméně Freudův vhled byl mečem, který obě cesty rozťal. Freud v tomto smyslu představuje klíčový bod obratu v kontextu moderního vývoje, jelikož s objevem nevědomí se staré hranice výkladu zhroutily. Jak zdůraznili postkarteziánští empiristé – v lidské zkušenosti je východiskem nakonec lidská zkušenost samotná, nikoli materiální svět ani jeho smyslové transformace, a s psychoanalýzou tak začal systematický výzkum sídla vší zkušenosti a poznání – lidské psýché. Freud a ještě hlouběji Jung odkryli to, co bylo skryto zářícímu světlu moderního vědomí, ono velké mysterium psýché a nevědomí, utvářeného a poháněného mocnými mytickými strukturami.
Zde můžeme vidět, do jaké míry je hlubinná psychologie zakořeněná v západním dědictví a vyjadřuje nejen jeho osvícenskou solární stránku, ale také jeho stránku lunární, romantickou. Freud i Jung byli oba ovlivněni stejně tak Goethem jako Darwinem; oba byli stejně zaujati výzkumem vnitřního mysteria lidské subjektivity i jasnou racionální analýzou lidského živočicha; jejich bádání se zaměřovalo na mýtus, náboženství, sny i umění, ale bylo uskutečňováno s intelektuální důsledností a přísností vědeckého výzkumu. Navíc, jak pochopil zvláště Jung, hlubinná psychologie následovala výzvu rozpoznanou Kantem a usilovala o odkrytí hlubokých strukturálních principů, jež utvářejí lidský subjekt, oněch trvalých vzorů a forem, které ovlivňují a dokonce předjímají naši realitu. Tak byla objevena radikální možnost, že dokonce svět moderní vědy, osvícenský projekt, tento sebeobraz moderního člověka, lze odhalit jako projev základních archetypálních forem, mytických vzorů. Dokonce i antimytologické osvícenské vědomí odráží mytický impulz v jeho projevu. Odkouzlení je tedy samo druhem okouzlení, formou vědomí, které zrcadlí určitý archetypální gestalt.
Jestliže zkoumáme dlouhou cestu diferenciace lidského já a odkouzlování kosmu, počínaje  původní anima mundi, můžeme pozorovat, že ona participační mystika – vědomí bytí, které je ponořeno do oduševnělého světa, do oné matrice živého významu – se postupně přetransformovalo do moderní zkušenosti vědomí autonomního já, které je odděleno od oduševnělého světa, a že tento vývoj může být nahlížen také jako postupná transformace anima mundi v individuální nevědomí. Tímto způsobem byla anima mundi zesubjektivizována, humanizována, individualizována, zesvětštěna a potlačena racionálním egem. Takže Freud a Jung představují stěžejní moment v tomto stádiu karteziánského rozvoje, kdy ego bylo schopno uvažovat o tom, z čeho vzniklo a od čeho se samo odřízlo s patologickými důsledky, které oba hodlají léčit. Freud ovšem stále ještě vycházel z mnoha omezujících osvícenských předpokladů a byl to až Jung, kdo plněji rozpoznal hloubku a mysterium nevědomí. Jung navíc v poslední dekádě svého života prostřednictvím výzkumu povahy archetypů a zvláště výzkumu problému synchronicity začal překonávat karteziánsko-kantovská omezení svého raného chápání a s tím i hranice mezi lidským nitrem a vnějším světem. Toto vše, spolu s Jungovými hlubokými vhledy do transformační teleologie psýché, kolektivní stejně jako individuální, do procesu smrti a znovuzrození a nakonec do alchymické posvátné svatby, začalo přinášet do západního světového názoru nový potenciál participační celistvosti.

Iniciační proces smrti a znovuzrození
Hlubinná psychologie poskytla bezpočet nástrojů a vhledů, s nimiž můžeme lépe porozumět historickému vývoji popisovanému v tomto článku, od objevu nevědomí po pochopení symbolických způsobů vyjadřování psýché, polyvalentní komplexity archetypů či dynamiky psychospirituální transformace. A právě s pomocí těchto názorů a vhledů můžeme začít rozpoznávat, že vysoce kritická situace, v níž se dnes ocitáme – v našem světě, stejně jako v našem světovém názoru – se věrně podobá kritické fázi v archetypálním iniciačním procesu smrti a znovuzrození; procesu, který Jung zkoumal zároveň prožitkově i teoreticky po celý svůj život a který byl poté objasněn prací dalších badatelů, jako jsou psychoanalytický a transpersonální psycholog Stanislav Grof a mytolog Joseph Campbell.
Vzpomínám si na přednášku Josepha Campbella ze 60. let, kdy vyprávěl příběh severoamerické šamanské iniciace. Rasmussen, dánský etnolog a výzkumník Eskymáků, během své expedice do arktických oblastí severoamerického kontinentu vedl rozhovory s mnoha šamany. Jeden z nich mu vyprávěl příběh své vlastní iniciace z doby, kdy byl malým chlapcem. Líčil, jak byl starším šamanem vyvezen na saních a uzavřen do malého iglú, které bylo velké právě tak, aby v něm mohl sedět. Dřepěl na kožešině po třicet dní jen s trochou vody a jídla, které mu šaman příležitostně přinášel. Řekl: „Mnohokrát jsem během těch třiceti dní zemřel, avšak učil jsem se a objevil jsem, co lze nalézt a poznat jenom v tichu, v hloubce, vzdálen od lidí. Slyšel jsem hlas samotné přírody, jak ke mně mluví, byl to hlas něžné mateřské péče a lásky. Někdy zněl jako dětské hlasy nebo jako padající sníh a říkal: ‚Neobávej se univerza.’“ Tento objev, pokračoval Campbell, se stal pro iniciovaného zážitkem, který mu otevřel cestu do absolutního vnitřního bezpečí a umožnil mu navrátit se do své komunity s moudrostí a důvěrou, jimž se nic nevyrovnalo, takže z tohoto vnitřního místa pak dokázal pomáhat ostatním.
Toto byla samozřejmě velká iniciace smrti a znovuzrození, která byla v průběhu lidských dějin utvářena domorodými, tradičními a archaickými kulturami, a to ať už ve formě posvátného rituálu přechodu nebo ve formě starověkých mysterijních rituálů. Naše vlastní kultura se však vyznačuje naprostou absencí takovéto iniciační tradice. Nebezpečí, smělost, riskující energie mladých jsou nezbytné k tomu, aby se odehrál iniciační proces, jak to znaly všechny původní kultury. Naše kultury to již neznají. Původní společnosti tyto energie používaly ke zprostředkování velkého přechodu každé generace od závislosti k nezávislosti, od dětství k dospělosti, pro udržování společenství jak z materiálního, tak spirituálního hlediska. Tato iniciace spočívala v hlubokém, velmi děsivém setkání s těmi nejtemnějšími aspekty existence: se smrtí, s naprostou osamělostí, s utrpením, s krizí smyslu, s pocitem beznaděje, s opuštěním společenství. Jinak řečeno je to opuštění nejenom bezpečí mateřského, rodinného lůna a lůna společenství, ale celého společenství života.
Toto setkání nabízí rituál přechodu pro mladé lidi, kteří tímto způsobem mohou objevit svůj hlubší cíl, hlubší význam svého života, protože v tomto velkém setkání se smrtí a znovuzrozením mohou přímo ve svých tělech a duších zakoušet mocné archetypální síly, které prostupují život a přírodu i každou lidskou bytost, a dojít tak k bezprostřednímu poznání tohoto velkého mysteria. Z této pozice se pak mohou znovu zabývat životem s novým vědomím; mohou přinést do své komunity nové poznání.
Naše kultura neposkytuje mladým takovou iniciaci, takový rituál přechodu. To je však jenom začátek všeho. Pokud je veškerá naše mládež neiniciovaná, pak jsou samozřejmě neiniciovaní i všichni naši dospělí. Když se člověk podívá na televizi, skutečně všechno, co vidí, je zamýšleno pro nedospělou mysl v kterémkoliv věku: Plesk! Prásk! Bum!, exploze, agrese, povrchní sex, neustálá změna, blýskavé povrchy, ustavičný růst, nové, rychlé, vždy mladistvé, chvilkově vzrušující. Neexistuje zde vědomí hlubších významů, hloubky života, žádné tušení skutečnosti, že rozhodnutí o budoucnosti je třeba činit nikoli z hlediska toho, jak se bude jevit v konečném součtu zpráv příštího čtvrtletí, ale jaký bude mít dopad na dalších sedm generací. Takovéto vědomí je mnohem obsáhlejší než to, k němuž má přístup někdo, kdo neprošel iniciační transformací.
To, proč naše kultura takovou iniciační transformaci neposkytuje nicméně nemůže spočívat jen v tom, že jednoduše nějak zapomněla na tuto svou tradiční moudrost nebo že se jí bláhově vzdala a krátkozrace prosadila mechanistický materiální svět bez hlubšího spirituálního účelu či významu. I když je takové vysvětlení do jisté míry pravdivé, nevystihuje adekvátně možný hlubší, a jak se zdá, právě probíhající proces. Jelikož naprostá absence iniciačního rituálu přechodu, která se objevila v naší kultuře, vytvořila cosi na způsob uzavřeného kontejneru, psychického tlakového hrnce či alchymické nádoby, která zesiluje archetypální energie v kolektivním morfickém poli explozivní síly. Možná skutečnost, že naše kultura nenabízí rituály iniciace, není jen ohromnou kulturní chybou, ale spíše zrcadlí a dokonce podněcuje ponoření celé kultury do její vlastní důkladné kolektivní iniciace. Možná, že jako civilizace i jako lidský druh procházíme tím historicky nejdůležitějším a nejhlubším přechodovým rituálem, jenž se odehrává v této fázi dějin se samotným vesmírem jako kmenovou matricí iniciačního dramatu.
Domnívám se, že lidstvo vstoupilo do nejkritičtější fáze mysteria smrti a znovuzrození. Ve zpětném pohledu se zdá, že celá cesta západní civilizace vedla lidstvo a planetu na dráhu iniciační transformace, do stavu spirituálního odcizení, do situace setkání se smrtelností v globálním měřítku – od světových válek a holokaustu k nukleární krizi a dnes k planetární ekologické krizi –, k setkání se smrtelností, která už není individuální a osobní, ale spíše transpersonální, kolektivní, planetární; do situace radikální fragmentace, do „pustiny“, do krize existenciálního významu a účelu, která byla zaznamenána tolika vnímavými jedinci v minulém století. Je to kolektivní temná noc duše, hluboké oddělení od společenství života, od samotného kosmu. My tento rituál přechodu podstupujeme vlastně bez vedení moudrých starších, protože oni sami jsou lapeni ve stejné krizi. Tato iniciace je příliš epochální pro takové důvěrné vedení, příliš globální, příliš bezpříkladná, příliš všezahrnující; je větší než my všichni z nás. Zdá se, že my všichni vstupujeme do něčeho nového, do nového rozvoje, do krize, která urychluje zralost, do zrození – a nedokážeme skutečně poznat, kam vede.
Nicméně můžeme čerpat z těch pramenů vhledů, které pocházejí z mystických a šamanských epifanií i ze spisů těch jedinců, kteří prošli iniciací smrti a znovuzrození. Stejně tak se můžeme poučit z naší vlastní psychospirituální cesty, jež nám možná dovolí letmo zahlédnout tu neobyčejnou pravdu, které porozuměl Goethe:„Dokud nepoznáš to hluboké tajemství ‚Zemři a zroď se,‘ budeš na této temné Zemi cizincem.“(Překlad Otokara Fišera z německého originálu:„A když toho nepoznáš / zemři, by ses zrodil, / na té tmavé zemi máš / cizincův jen podíl.“)
Tuto temnou Zemi moderní mysl v určitém smyslu vytvořila pro sebe. Avšak v jiném smyslu se možná proto ocitáme vrženi do tohoto temného odcizení, jelikož jsou ve hře větší síly než jenom ty lidské. Takže selektivní interpretace zkušenosti, která je základem moderní objektivizace reality, může být sama vysoce rozvinutým – i když do značné míry nevědomým – výrazem rozvíjející se mýtopoetické imaginace, jež působí uvnitř velice specifického archetypálního gestaltu, jenž směřuje k nějaké nové rekonfiguraci lidského bytí ve vztahu ke kosmu – k „metamorfóze bohů“.
Co je onou druhou stranou bytí cizince na této temné Zemi? Odpověď naznačil Václav Havel ve svém proslovu na Stanfordově univerzitě v roce 1994:

„Planetární demokracie dosud neexistuje, ale naše globální civilizace už pro ni připravuje místo: je to skutečná Země, kterou obýváme, spojená s nebem nad námi. Jen v tomto uspořádání může být nově vytvořena vzájemnost a společenství lidské rasy s úctou a vděčností vůči tomu, co každého z nás i nás všechny společně přesahuje. Autoritu světa demokratického řádu nelze jednoduše stavět na ničem jiném než na znovuobnovené autoritě univerza.“

Epistemologie srdce
A jak tedy znovu objevit tuto „autoritu univerza“? Jak se můžeme zapojit do transformačního procesu, který by vedl k integrálnějšímu světu? Jeden z faktorů, domnívám se, spočívá v tom, že musíme radikálně rozšířit naše způsoby poznávání, naši epistemologii. Musíme se dostat za velice zúžený empirismus a racionalismus, který je charakteristický pro osvícenství a dosud vládne hlavnímu proudu dnešní vědy. Potřebujeme dospět – mám-li to vyjádřit jedním obsáhlým termínem – k širší epistemologii srdce. Potřebujeme způsoby poznání, které spojují imaginaci, obrazné a archetypální vhledy, intuici, estetickou citlivost, zjevující neboli epifanickou schopnost, schopnost  pro kinestetické poznání a empatického porozumění, schopnost otevřít se vůči jinému, schopnost naslouchat. Vysoce rozvinuté vědomí empatie je vskutku zásadně důležité, pokud chceme překonat  bariéru mezi subjektem a objektem. Musíme být schopni vstoupit do toho, co se snažíme poznat, a nedržet to od sebe vzdálené jako objekt. Řečeno slovy bioložky Barbary McClintockové, potřebujeme rozvinout „cit pro organismus“.
Naše nejlepší filosofie vědy nás učila, do jaké míry naše epistemologie utváří náš svět. Nejenom rozum a empirismus, ale také naděje, víra a soucit hrají hlavní roli při utváření  skutečnosti. A to je asi tím základním poselstvím našeho nečekaného zatmívání světa, jež vyvolalo moderní osvícenství: v srdci poznání spočívá morální dimenze. Předpokládat, že účel, význam a vědomá inteligence jsou výhradně lidské atributy a že velký kosmos je bezduchou prázdnotou, zrcadlí neviditelný akt kosmické arogance části moderního já. V podstatě může být naším úkolem posunout se ve vztahu vůči univerzu od „já – to“ k „já – ty“.
Zkuste myšlenkový experiment: představte si, že jste vesmír, hluboký, krásný, oduševnělý vesmír, a že jste oslovováni dvěma odlišnými epistemologiemi, dvěma žadateli, kteří se vás snaží poznat. Otevřeli byste svá nejhlubší tajemství žadateli – to znamená metodologii, epistemologii –, který by k vám přistupoval, jako byste byli nevědomí, zcela prostí inteligence nebo účelu, vůči němu podřízení; kdo by se k vám vztahoval, jako byste existovali jen proto, aby vás mohl využívat, pro své vlastní povýšení; a jehož motivace vás poznávat je vedena v podstatě přáním předvídat a kontrolovat vás pro vlastní prospěch? Anebo byste svá nejhlubší tajemství otevřeli žadateli – epistemologii, metodologii–, který se na vás dívá jako na bytost přinejmenším tak inteligentní, mocnou a plnou tajemství a duše jako je on sám, a kdo se snaží vás poznat tím způsobem, že se s vámi sjednotí, aby tak vzniklo cosi nového?
Postmoderní mysl začala rozpoznávat, do jaké míry naše často skryté předpoklady hrají klíčovou roli při utváření reality, kterou se snažíme poznat. Je mi jasné, že pokud univerzum je něco jako mysterium, jak věřím, pak bude pod nátlakem vědy hlavního proudu poskytovat vždycky jen velice dílčí a chybnou vizi toho, čím je. Na úsvitu moderní vědy představil Francis Bacon zcela drsně to, co se nakonec stalo v Západním světě dominantní formou epistemologie: řekl, že proto, aby mohla věda postoupit vpřed, je nutné vyrvat přírodě její tajemství metodou násilného výslechu, který je srovnatelný s mučením na skřipci; příroda musí být „vystavena nátlaku“, „spoutána, aby sloužila“, učiněna „otrokem“ (Merchant, 1980). Jak to dobře známe ze současných experimentů se zvířaty, nejde jen o pouhou metaforu (Schopenhauer kdysi řekl, že zvířata žijí v pekle, v němž jsou lidské bytosti ďábly). Porovnejte tuto nelítostnou, objektivizující strategii s ezoterickou, mystickou formou komunikace s přírodou, se vstupem do participačního způsobu porozumění univerzu, který se vyznačuje estetickým potěšením, intelektuální extází, rozkvětem imaginace, empatickým souladem, hermeneutickou důvěrou místo podezříváním. Poznání se tak stává aktem lásky.
Věřím, že máme na výběr. Existuje mnoho možných vesmírů, mnoho možných významů, které se pohybují skrze nás. Nejsme opuštěnými subjekty v univerzu zbaveném smyslu, jemuž dokážeme a musíme vnucovat svou egocentrickou vůli. Ani nejsme jen prázdnými nádobami, jak tomu bylo kdysi, pro automatické, pasivní vyjadřování záměrů světové duše, anima mundi. Spíše jsme kreativními účastníky, interprety, jak autonomními, tak zároveň stále ponořenými do koevolučně se rozvíjející reality. Je to komplexní proces, v němž jsme oba, my i vesmír, vzájemně tvůrci i těmi, kdo jsou tvořeni. Zdá se, že to, co se dnes rozvíjí, není jenom znovuobjevení anima mundi, ale nový vztah vůči ní. Něco nového vzniká; není to jen „regres“ do premoderního stavu. Směřujeme, jak se zdá, ke světovému názoru, který je dialektickou syntézou světa a já, novou vizí univerza, reflektovanou dnes v mnoha vědeckých filosofických impulzech, které nás přivádějí k novému participačnímu, holistickému paradigmatu.
Z tohoto pohledu, epistemologicky řečeno, nejsme nakonec od světa odděleni, nepromítáme naše struktury a významy na jinak bezvýznamný svět. Jsme spíše orgánem sebeodhalování samotného vesmíru. Lidské já bylo zformováno do podoby autonomního intelektuálního a morálního já a nachází se teď v situaci, kdy samo sebe rozpoznává jako kreativně inteligentní svorník, jenž je zapuštěn uvnitř většího kontextu anima mundi. Začínáme si uvědomovat, že hrajeme klíčovou roli v rozvíjení univerza prostřednictvím našich vlastních kognitivních procesů a výběrů, které jsou spojeny s naším vlastním psychickým rozvojem. Takže naše vnitřní práce – naše morální uvědomění a odpovědnost, naše konfrontace s naším stínem, naše integrování mužského a ženského – má zásadní význam v rámci univerza, které můžeme tvořit.
Zde může hlubinná psychologie sloužit k dalšímu rozvoji toho morálního impulzu, který byl pozvolna vytvarován v západním vědomí jeho náboženskými tradicemi. Neboť, jak to vyjádřil mexický básník Octavio Paz, „zkouška svědomí a lítost, která jej doprovází, a která je dědictvím křesťanství, byla a stále je jediným nejmocnějším lékem proti nemocem naší civilizace.“ (Paz, 1991)  Věřím, že dojde k zásadnímu zážitku lítosti – a my víme, že je to nezbytný prvek ve zkušenosti smrti a znovuzrození – ke dlouhé lítosti, k ustavičnému pláči, hoři a truchlení. Bude to hoře mužství pro ženství; mužů pro ženy; dospělých pro to, co se stalo dětem; Západu pro to, co se děje v každé další části světa; křesťanství pro pohanské a domorodé národy, židy a muslimy; bílých pro lidi barevné; blahobytných pro chudé; lidských bytostí pro zvířata a pro všechny další formy života. Bude to naše vlastní hoře pro ten stín a pro tu nevědomost, pokud jde o náš vztah k ostatním, jež sužuje dokonce i ty nejlepší z nás, včetně našich uctívaných předků a učitelů. Bude to zásadní metanoia, sebepřekročení, radikální obětování se pro uskutečnění tohoto přechodu. Někdy, když mluvíme o vzniku nového paradigmatu a nového světového názoru, se zaměřujeme na intelektuální dimenze této proměny; ty jsou skutečně klíčové. Domnívám se však, že nemůžeme podceňovat zásadní důležitost morální dimenze pro uskutečnění této velké transformace.
Vraťme se nyní k původní polaritě dvou mytických dějinných perspektiv – heroického pokroku a tragického pádu –, které utvářely naše vlastní sebepochopení. Naznačil jsem už, že součástí našeho úkolu je být schopen uvidět obě tato metavyprávění najednou, obě si je uvědomit  jako pravdy, jako částečné obrazy celku. Přesto se rovněž domnívám, že to dnes pro nás neznamená jen intelektuálně pochopit tuto shodu protikladů v naší historické evoluci. Spíše je to záležitost zakoušení, spíše to znamená projít utrpením prostřednictvím boje protikladů uvnitř našeho vědomí. Jinak řečeno musíme snášet svého druhu ukřižování, stát se nádobou, skrze níž vědomí naší doby i budoucnosti vyřeší své rozpory uvnitř naší mysli a našeho ducha, uvnitř našich těl i našich duší.
Jak to kdysi v duchu Junga a Hegela vyjádřila Marie Louise von Franz: krajním utrpením za velkého střetu protikladů – při plném akceptování působení této dialektiky uvnitř nás – můžeme někdy dospět k místu, v němž se ony božské protiklady spontánně spojí. Věřím, že mnoho napětí naší doby pochází právě z této dialektické aktivity, z této srážky protikladů, která nás neúprosně tlačí ke zrození něčeho nového.
Jsme připraveni to udělat? Nemůžeme si být úplně jisti tím, že k tomu dojde. Žádný autentický iniciační proces nezačíná s jistotou svého výsledku. Není vůbec jisté, že úspěšně projdeme oním uchem jehly, tou planetární smrtí ega. Neboť z hlediska blízké budoucnosti se zdá, že žijeme v době velkého dramatu. Zdá se, že jsme dnes zapojeni do jakýchsi dostihů, jak to řekl H. G. Wells, mezi vzděláním a katastrofou, které bych však sám popsal jako závod mezi iniciací a katastrofou.
Jung kdysi řekl, že „pokud je setkání se stínem ‚učednickou zkouškou‘ psychologického   rozvoje, pak setkání s animou je ‚mistrovskou zkouškou‘.“ Domnívám se, že jde o prohlášení hluboké závažnosti právě pro tento náš historický okamžik, směřující nejenom k potřebě lítosti a morální regenerace, ale také k posvátné svatbě (hieros gamos) mužského a ženského, které obě budou vyžadovat oběť a smrt ega. To, co je zdá se požadováno na prahu této naší evoluce, je velké sebepřekročení, rozpoznání nejenom heroické velikosti našeho moderního projektu, ale také jeho arogance.
Vše to směřuje k novému čtení našeho západního příběhu solárního heroického pokroku ve větším kontextu tragédie a možná něčeho ještě většího – možná čehosi shakespearovského, co do velikosti své morální a estetické koncepce. Samozřejmě to samo o sobě je mytická perspektiva. Nicméně to, co chci připomenout je, že nejen lidská psýché, ale i kosmos sám může být archetypálně, myticky utvářen. A možná, že právě to je ten nejhlubší akt důvěry, který je po nás v této historické chvíli požadován – otevřít se možnosti, že naše univerzum může ve svém rozvíjejícím se bytí obsahovat morální a estetickou dimenzi, že je nejen schopno ztělesnit například inteligenci Newtona a Einsteina, jak to náš osvícenský pohled na univerzum, pátrající po velké sjednocené rovnici, předpokládá, ale že dokáže také ztělesnit inteligenci, imaginaci a srdce Shakespeara. Proto věřím, že je naším úkolem rozvinout morální a estetickou imaginaci dost hlubokou a širokou, aby mohla obsáhnout protiklady naší doby a naší historie, ohromnou ztrátu a tragédii stejně jako velikost a vznešenost, imaginaci, která by dokázala rozpoznat, že kde je světlo, tam je také stín, že z naší arogance a pádu může povstat morální regenerace, z naší oběti a smrti vzkříšení a znovuzrození.

 

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *